Článek
Češi a křesťanství
Zatímco historicky a kulturně je vliv křesťanství na vývoj a fungování společnosti zcela nezpochybnitelný, současně lze pozorovat zřejmé trendy, které naznačují odklon nejen od aktivně provozovaného křesťanství i u té části populace, která se označuje za věřící, ale i od vnímání Česka jako křesťanské země.
Historické a kulturní dědictví křesťanství
Nelze ani v nejmenším popřít, že křesťanství formovalo českou identitu po dlouhá staletí. Stalo se základním kamenem uznání naší státnosti a dodnes se nelze vyhnout důkazům o tom, jak významnou roli křesťanství v minulosti hrálo.
Gotické katedrály často stále definují centra větších měst. Barokní kostely, kapličky a další drobné památky jako křížky, boží muka apod., které zdobí naši krajinu, jsou zase nejdůležitější součástí toho, co nazýváme typickou českou krajinou. Všechny tyto prvky jsou také hmatatelným důkazem hlubokých kořenů, které u nás křesťanství má.
Stejně tak křesťanské tradice, jako jsou Vánoce, Velikonoce či „Dušičky“ (byť často slavené v sekulární podobě), stále tvoří pevnou součást našeho kalendáře. Jména svatých se objevují v názvech měst a obcí, a křesťanské motivy prostupují české umění, literaturu i hudbu. Tento vliv je tak hluboký, že i ateista, který se narodil a vyrostl v Česku, je nevyhnutelně a zásadním způsobem formován křesťanským kulturním narativem.
Téma, zda je Česko stále křesťanskou zemí, je komplexní a vyžaduje zamyšlení z několika úhlů pohledu. Zatímco historicky a kulturně je vliv křesťanství neoddiskutovatelný, sociologická data a současné trendy naznačují odklon od tradiční religiozity.
Historické a kulturní dědictví
Nelze popřít, že křesťanství formovalo českou identitu po staletí. Gotické katedrály, barokní kostely a kapličky, které zdobí naši krajinu, jsou hmatatelným důkazem hlubokých kořenů. Stejně tak křesťanské tradice, jako jsou Vánoce a Velikonoce, i když často slavené v sekulární podobě, stále tvoří pevnou součást našeho kulturního kalendáře. Jména svatých se objevují v názvech měst a obcí, a křesťanské motivy prostupují české umění, literaturu a hudbu. Tento vliv je tak hluboký, že i ateista, který se narodil a vyrostl v Česku, je do jisté míry formován křesťanským kulturním rámcem.
Dnešní realita vypráví jiný příběh
Na druhé straně stojí ale objektivní statistiky. A ty vyprávějí o České republice zcela jiný obrázek. Sčítání lidu v roce 2021 ukázalo, že téměř 70 % obyvatel Česka se nehlásí k žádné církvi ani náboženské společnosti, případně na tuto otázku vůbec neodpovědělo. Počet věřících je v Česku jeden z nejnižších v Evropě či dokonce na světě.
Navíc i mezi těmi, kteří se k nějaké církvi hlásí, je skutečně aktivní praktikování víry poměrně vzácné. Mnoho lidí vnímá svou víru spíše jako osobní záležitost, která se navenek nijak neprojevuje.
Podobné trendy jsou samozřejmě patrné v celém západním světě, u nás je to ale patrné a patříme v tomto ohledu k premiantům v Evropě. Z pozice nevěřícího se tedy nabízí otázka: není na místě to přiznat a proměnit v něco, na co budeme hrdě zdůrazňovat a učiníme z toho svoji výhodu a poznávací znamení? Pojďme začít zdůrazňovat, že Česko není křesťanskou zemí, nýbrž sekulární zemí s křesťanskou tradicí. Oficiálně je to sice i v Ústavě, ale nebývá to takto prezentováno.
Nejde přitom jen o terminologii. V tomto ohledu je možná na místě uvažovat i o změně přístupu k inauguraci prezidenta a jejích náboženských prvků, omezení přítomnosti církevních představitelů na oficiálních státních akcích nebo třeba činnosti teologických fakult na veřejných vysokých školách. Není to asi ten nejpalčivější problém současné České republiky, ale i tak není od věci o tom popřemýšlet.
Anketa
Zdroje informací:
