Článek
Kdo byl Jiří Hájek?
Jiří Hájek se narodil 6. června 1913 v Krhanicích u Benešova do rodiny statkáře. Sám si ale zvolil jinou kariéru než starost o hospodářství. Již během studií na pražské Právnické fakultě projevoval silné sociální cítění a také hluboký zájem o mezinárodní politiku. Angažoval se v řadách sociálnědemokratické mládeže a aktivně vystupoval proti sílícímu fašismu.
Po okupaci se okamžitě zapojil do ilegální činnosti v tzv. Národním hnutí pracující mládeže. Jeho odbojová činnost spočívající především v šíření ilegálních tiskovin však byla brzy odhalena. Již v listopadu 1939 byl zatčen a odsouzen ke dvanácti letům vězení. Celou válku tak strávil v nacistických věznicích.
Tato drsná zkušenost ještě více upevnila jeho levicové vidění světa. Po osvobození v roce 1945 se stal poslancem Prozatímního Národního shromáždění za sociální demokracii. V rámci strany patřil ale k prokomunistickému křídlu vedenému Zdeňkem Fierlingerem. Po únorovém převratu v roce 1948 se Hájek aktivně podílel na sloučení obou stran. Jako loajální a vysoce vzdělaný kádr proto rychle stoupal v hierarchii režimu.
Jiří Hájek patřil spolu s Václavem Havlem a Janem Patočkou k prvním mluvčím Charty 77.
Jiří Hájek jako diplomat
V letech 1955–1958 zastával Jiří Hájek post velvyslance ve Velké Británii, následně působil jako náměstek ministra zahraničí a mezi lety 1962 a 1965 byl stálým zástupcem Československa při Organizaci spojených národů. Po návratu do Československa řídil ministerstvo školství. Je třeba přiznat, že se snažil alespoň o mírné uvolnění ideologického způsobu vzdělávání.
V dubnu 1968, tedy v době vrcholícího procesu Pražského jara byl jmenován ministrem zahraničních věcí ve vládě Oldřicha Černíka. Hájek plně podporoval Dubčekův koncept „socialismu s lidskou tváří“ a snažil se o realizaci samostatnější československé zahraniční politiky, která by nebyla pouhým slepým posloucháním příkazů z Moskvy.
V době invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa byl Hájek na dovolené v Jugoslávii. Na rozdíl od ostatních předních představitelů státu, kteří byli sovětskými orgány internováni a odvlečeni do Moskvy, tak měl Hájek svobodu pohybu a tím i jedinečnou možnost promluvit k celému světu.
Navzdory varováním a obrovskému osobnímu riziku odcestoval do New Yorku, aby se zúčastnil mimořádného zasedání Rady bezpečnosti OSN. Dne 24. srpna 1968 vystoupil s projevem, v němž invazi otevřeně označil za akt násilí, porušení mezinárodního práva a Charty OSN a jednoznačně odmítl sovětské tvrzení, že vojska byla do země „pozvána“. Použití slova „okupace“ z úst oficiálního československého ministra znamenalo samozřejmě definitivní konec jeho diplomatické kariéry.
Po nátlaku Moskvy a podpisu takzvaného Moskevského protokolu byl Hájek v září 1968 odvolán z funkce ministra a v roce 1970 byl vyloučen z KSČ. Byl donucen odejít do důchodu a stal se pro režim nežádoucí osobou pod neustálým dohledem Státní bezpečnosti.
Když na přelomu let 1976 a 1977 vznikala Charta 77, Jiří Hájek se stal jedním z jejích klíčových spoluzakladatelů. Spolu s Václavem Havlem a filozofem Janem Patočkou přijal roli prvního mluvčího Charty.
Po tragické smrti Jana Patočky v březnu 1977 a zatčení Václava Havla zastával Hájek po určitou dobu pozici mluvčího Charty zcela sám. Režim proti němu proto rozpoutal dehonestující kampaň v médiích, byl vystaven neustálým domovním prohlídkám, výslechům a sledování. StB se ho ale nepodařilo psychicky zlomit, koneckonců měl Hájek zkušenost i z nacistického kriminálu.
V disentu působil Jiří Hájek až do sametové revoluce a dočkal se tedy pádu normalizačního režimu. Zemřel potom v roce 1993. Jistě lze namítnout, že komunistický režim pomáhal sám budovat a je to jistě relevantní poznámka. Historie 20. století ale není jednoduchá a v případě lidí jako byl Hájek si s černobílým viděním světa prostě nevystačíme.
