Článek
Vynález telefonu
Nebudeme se zde zabývat posloupností objevů, které umožnily převádět zvuk na elektrický signál a zpět, zaměříme se spíše na historii zavádění tohoto úžasného nového vynálezu do společnosti, především pak v našich končinách. Důležité je, že telefon – jak se nový přístroj nazýval – si ve stejný den patentovali ve Spojených státech dva muži. Prvním byl Elisha Gray a druhým potom fyziolog Alexander Graham Bell, původem ze Skotska. Patent získal Alexander Bell. I to je dodnes předmětem určitých kontroverzí, ani ty zde ale nebudeme rozebírat. Zmíníme jen to, že již v roce 1863 prezentoval Philipp Reis, učitel z Hessenska, své objevy na poli elektrického přenosu zvuku samotnému císaři Františku Josefu I. a použil u toho poprvé slovo telefon.
Historie ale hovoří jasně, dnem udělení patentu byl 7. březen 1876 a obdržel jej Alexander Graham Bell. O tři dny později potom svým aparátem poprvé dokázal přenést hlas. První skutečný telefonní aparát v Rakousku-Uhersku byl na vídeňské univerzitě sestrojen na začátku osmdesátých let 19. století Franzem Nisslem. Následovalo pomalé šíření telefonů do dalších oblastí monarchie. První veřejná telefonní ústředna byla zprovozněna ve Vídni v roce 1881. Praha tentokráte prakticky vůbec nezaostávala a následovala císařské sídelní město hned následující rok.
Starý telefonní systém
Počátky telefonie v českých zemích
Prvními majiteli telefonu u nás byli podle všeho dva podnikatelé. Tím prvním byl majitel cukrovaru Bedřich Frey (nar. 1835) a uhlobaron Richard Hartmann (nar. 1809). Ten první si telefonicky propojil svůj byt s kanceláří v pražských Vysočanech, ten druhý zase svůj dům v Ledvicích s nádražím. Poměrně brzy bylo ale jasné, že takhle by to nešlo. Jednotlivé majitele telefonních přístrojů muselo být možné navzájem propojit. Dne 11. srpna 1882 tak byla zprovozněna první pražská telefonní ústředna. A kdo ji provozoval? Jan Palacký (nar. 1830), syn oné slavné postavy našich dějin.
Ústředna fungovala v domě U Modrého jelena v Praze. Samotný provoz ústředny a jeho pravidla rozhodně stojí za podrobnější exkurz. V první řadě nám dnes vyvolá úsměv na tváři oficiální způsob, jakým se operátorky a operátoři (o tomto genderovém aspektu se rozepíšeme hned za chvíli) hlásili. Nejednalo se o známé „haló“, nýbrž „Ha-hej! Kam si račte spojit?“.
Nyní se zaměřme na operátorky: záměrně šlo o ženy, neboť jejich vyšší hlas byl v tehdejším primitivním aparátu lépe slyšitelný. Také se předpokládalo, že ženy budou slušnější a nebudou mít tendenci „se naštvat“, třeba v případě netrpělivého volajícího. Vyvstal ovšem problém, neboť při noční službě by spojovatelky museli v ústředně zůstávat samy s technikem. Tehdejší mravokárci měly představy nevyhnutelných nemravností. Přes noc proto drželi v ústředně službu spojovatelé.
Další vývoj
Pojďme dále. Telefonní síť se začínala rozšiřovat a modernizovat. V roce 1888 např. proběhl první meziměstský hovor mezi Ústím a Teplicemi, v roce 1889 došlo k propojení Prahy s Vídní. V roce 1892 byly telefonní služby (do té doby provozované soukromníky) zestátněny a převedeny pod tzv. C. k. Poštovní a telegrafní úřad.
V roce 1908 již potom měla pražská ústředna šest tisíc přípojek. V roce 1911 se začaly objevovat i první telefonní automaty, které byly samozřejmě velkou atrakcí. Vžijeme-li se do člověka té doby, musíme dojít k závěru, že telefon pro něj musel být doslova magický. Možnost mluvit s někým na dálku byla skutečně velikým pokrokem.
A jak to bylo s cenami? Telefonování rozhodně nebylo pro každého. Uvádí se, že tříminutový hovor stál v Rakousku-Uhersku v době, kdy telefonování začínalo, tolik, co dva metráky uhlí. I když má člověk při pohledu na vyúčtování od operátora někdy pocit, že se mnoho nezměnilo, přece jen jsme na tom naštěstí o něco lépe.
