Článek
Co vlastenectví není
Není nejmenší pochyby, že slovo vlastenectví je dnes zneužíváno k politickým účelům. A kdy jindy na něco takového upozornit než v den nejvýznamnějšího státního svátku. Už samotný fakt, že některá politická uskupení sebe sama označují vlasteneckými je „hodně podezřelé“. Dokonale to vyjádřil Karel Čapek v roce 1926 následujícím citátem:
„Není ošklivější věci, než dělá-li se z vlastenectví živnost. Je to podobná morální prostituce, jako kdyby se někdo chtěl živit svou ctností. Slušný člověk o sobě nevytrubuje, že je národně uvědomělý, jako o sobě neprohlašuje, že je poctivý. To se snad mezi neporušenými lidmi rozumí samo sebou.“
Jinými slovy, vlastencem určitě není někdo jen proto, že to o sobě tvrdí. Naopak, tak trochu tím ukazuje, že skutečná podstava vlastenectví mu uniká. Vlastenectví není ani mávání vlajkou, ani dojímání se u státní hymny nebo u Smetanovy Vltavy. Na ničem z toho není samozřejmě většinou nic špatného, právě naopak, není to ale žádný doklad vlastenectví. Pokud někdo řekne, že se mu Má Vlast hudebně nelíbí nebo nemá rád plzeňské pivo, neznamená to vůbec nic. Neplyne z toho, že není vlastencem. Všechno to jsou jen zástupné symboly.
Bohužel, právě u nich dnešní „vlastenectví“ řady lidí a nejrůznějších politických uskupení také končí. A z toho potom plyne devalvace tohoto jinak tak významného slova. Ale mluvit o tom, co vlastenectví není, je celkem snadné. Definovat, co vlastenectví je, bývá obtížnější.
Tomáš Garrigue Masaryk a Karel Čapek: osobnosti, které měly v pojmu vlastenectví jasno.
Co vlastenectví je
Vlastenectví lze jen těžko popsat jednou všeobjímající definicí. Dalo by se ale říct, že má dvě roviny. Ta první je historická. Nemyslíme tím ani tak to, že máme být hrdí na to, že se „husitů bála celá Evropa“ nebo že „první republika byla osmou nejvyspělejší zemí světa“ (oboje je mimochodem nesmysl). Jde o uvědomění si faktu, že vše, co dnes máme, tedy fungující, bezpečnou a prosperující zemi, je vystavěna na práci a obětech mnoha a mnoha generací lidí před námi. A nejde jen o vojáky, politiky nebo nositele Nobelovy ceny. Jde o každodenní práci těch milionů a milionů lidí, kteří budovali města a vesnice, obdělávali půdu, vychovávali děti, pracovali v továrnách apod. A z toho má přirozeně vyplynout, že bychom se i my měli snažit předat dalším generacím zemi, která je v lepším stavu, než v jakém jsme ji dostali.
Druhá rovina je potom současná. V ní vlastenectví znamená pečovat o krajinu, o přírodu, podporovat vzdělávání, pomáhat zranitelným a těm, kteří neměli v životě štěstí a v případě potřeby se v jejich prospěch třeba i uskromnit, něco obětovat. Zkrátka a dobře, vlastenectví znamená chovat se slušně k lidem okolo sebe.
Spolu s prezidentem Masarykem pak samozřejmě musíme upozornit na to, že lidé, kteří se bijí v prsa a křičí o lásce k vlasti, někdy paradoxně neváhají pohrdat těmi, kteří přicházejí odjinud nebo znevažovat vlastní spoluobčany s jiným názorem. Jenže opravdové vlastenectví se neprojevuje nenávistí, nýbrž úctou, odpovědností a prací pro zemi, která nám dala domov.
I v minulosti bylo vlastenectví vždy spojeno s tím, že se něco tvoří. V době národního obrození neznamenalo být vlastencem nosit trikoloru, ale číst a psát česky, sbírat lidové písně, překládat zahraniční literaturu, stavět česká divadla a školy. Legionáři nebojovali za symboly ale za to, aby mohli stavět nový stát. Odbojáři za druhé světové války bojovali za možnost znovu ho budovat atd. Vlastenectví je boj za něco, ne proti něčemu.
Závěr
Dnes, kdy čelíme souběhu hned několika velkých krizí: klimatické změně, válkám i ztrátě důvěry ve veřejné instituce, je potřeba vrátit slovu vlastenectví jeho původní význam. Uvědomit si, že nejde o heslo, nýbrž o závazek. Nestačí říkat, že miluji vlajku, vlastenectví je práce a někdy i dřina. Být vlastencem prostě znamená být slušným člověkem, a když u toho nevytáhnete vlajku, vůbec to nevadí.
Zdroje informací: https://plus.rozhlas.cz/vlastenectvi-nebo-nacionalismus-7806834
