Článek
Židé v poválečném Československu
Hned na začátek je třeba říct, že návrat Židů do poválečného života v Československa není zrovna tou kapitolou našich dějin, na kterou bychom mohli být pyšní. Asi i proto je toto téma vytlačené mimo všeobecné historické povědomí.
Začněme tedy v roce 1945. Do koncentračních táborů bylo za války z protektorátu odvlečeno asi 70 000 Židů. Již před okupací ale do zahraničí odešlo dalších asi 30 tisíc dalších Židů. Ti se potom ve velkém vraceli a tvořili většinu z židovské populace Československa po válce. A aby to nebylo tak jednoduché, asi 15 tisíc Židů z Podkarpatské Ukrajiny odmítlo stát se sovětskými občany po připojení tohoto území k SSSR. Podle československo-sovětské smlouvy měli ale tuto možnost jen ti, kdo v předválečném sčítání lidu uvedli českou nebo slovenskou národnost. Řada lidí tenkrát uvedla národnost židovskou.
Sečteno a podtrženo, po válce bylo na československém území asi 40 – 50 tisíc lidí, které bylo možné považovat za Židy. Jedná se vzhledem k nepřehlednosti a chybějícím záznamům o odhad. Rozhodně to také neznamená, že ze 70 000 odvlečených lidí již 40 000 – 50 000 přežilo. Přeživší holocaustu tvořili ve skutečnosti jen menší část tohoto počtu.
Pamětníci nevzpomínali jen na utrpení prožité přímo v koncentračních táborech. I návraty domů byly hodně těžké.
Návrat „domů“
K okamžiku „návratu domů“ se během utrpení v dobách války nepochybně upínala většina Židů. Když tento okamžik nastal, většinou ale nevypadal tak, jako v těchto představách. V první řadě je třeba si uvědomit, že naprostá většina lidí, kteří se vrátili, přišla o své blízké, někteří o kompletní rodiny. S plnou vahou to na přeživší dolehlo právě po návratu. Dostavily se navíc výčitky svědomí. Ty sice neměly žádný logický důvod, ale mnoho lidí se samo sebe ptalo „proč právě já jsem přežil, zatímco mojí blízcí ne?“.
Tyto vnitřní boje odehrávající se v hlavách navrátilců jsou pochopitelné a nastoupily by za všech okolností. Bohužel, u toho to nekončilo. Navrátivší vypovídali, že se po válce většinou nesetkávali s přímým fyzickým nepřátelstvím (to mimochodem nebylo vůbec samozřejmé, např. v Polsku, a dokonce i na Slovensku docházelo i po válce k pogromům). To, co na ně doma čekalo, byla ale naprostá lhostejnost a nezájem, případně nedůvěra a nepochopení toho, čím vlastně prošli.
A navíc, i když nacistická ideologie byla poražena, lidový antisemitismus z české a slovenské společnosti nezmizel, koneckonců definoval i předválečnou druhou republikou. Přeživší se často setkávali s nepřátelskými reakcemi sousedů, kteří se obávali, že se budou muset vzdát majetku získaného během války. Tradiční náboženský a ekonomický antisemitismus byl navíc doplněn o státní snahu učinit Československo maximálně etnicky homogenní. Menšiny proto oficiálně přestávaly existovat. Pokud byli Židé navíc německé národnosti, nezřídka na ně dokonce dopadly plošné odvety namířené proti Němcům.
Lidé, v mnoha případech teenageři, museli začínat nový život „od nuly“, aniž by se jim dostávalo jakékoliv podpory. Není proto divu, že v této atmosféře ústrků a nezájmu ze strany státu a společnosti dramaticky vzrostl vliv sionistických organizací. Myšlenka odchodu do vlastní země, tedy nově vznikajícího státu Izrael, se pro tisíce československých Židů stala jedinou cestou, jak uniknout z tíživé poválečné reality. Sionismus v Československu po roce 1945 nebyl jen ideologickým přesvědčením, ale praktickým řešením existenciální krize. Nakonec do Izraele (před rokem 1948 do Palestiny) odcestovalo na 20 000 lidí.
Konec války tedy nebyl pro židovské obyvatelstvo úplným vysvobozením a je na místě si to uvědomit. Černobílou představa toho, co rok 1945 znamenal či naopak neznamenal, je na místě opustit. Alespoň pokud tedy chceme chápat historii takovou, jaká skutečně byla a nikoliv se opájet její idealizovanou podobou.
