Článek
Kostely za komunismu
Náboženství bylo pro komunistický režim doslova nepřítelem. Nemohl jej samozřejmě zlikvidovat úplně, pokus o něco takového by mu přinesl obrovské problémy, bojoval proti němu ale jinak. Je třeba si připomínat útoky na církevní představitele, politické procesy s nimi nebo dokonce fyzickou likvidaci jako v případě faráře Toufara. Bylo také samozřejmostí, že se nebudou stavět nové sakrální stavby.
I přesto ale za specifických podmínek několik takových vzniklo včetně kostelů. O jednom z nich, o kostelu v Soběšovicích postaveném v letech 1957-1961 už jsme psali. Další takovou zajímavou stavbou je kostel svatého Josefa v Senetářově na Blanensku. Jeho historie se začala psát už za druhé světové války, vystavěn byl ale potom v době normalizace. A to je příběh, který si zaslouží pozornost.
Slib daný za války
Malá obec Senetářov se za druhé světové války ocitla na území, které bylo nebezpečně blízko německému výcvikovému prostoru, a navíc v oblasti, která měla být po válce poněmčená. Už v roce 1942 proto senetářovští tušili, že to pro ně může dopadnout špatně. Slíbili si proto, že pokud dojde k nejhoršímu a obec bude skutečně vystěhovaná, po návratu postaví nový kostel.
K vystěhování skutečně došlo, konkrétně v roce 1944. Po válce se lidé do Senetářova vrátili a na svůj slib nezapomněli. Jenomže přišel únor 1948 a jeho realizace se stala nemožnou. Trvalo to dvacet let, nakonec se ale našel člověk, který svou tvrdohlavostí a odhodláním dokázal nemožné.
Kostel v Senetářově má připomínat loď proplouvající rozbouřenými vodami času.
Stavba kostela svatého Josefa
Ústřední postavou celého příběhu byl páter František Vavříček. Na konci 60. let totiž začal organizovat sbírku na stavbu kostela. Ta měla velký úspěch a vybralo se na 2,5 milionu korun. Poté oslovil malíře a sochaře Ludvíka Kolka, který zpracoval architektonický návrh, ačkoliv s architekturou neměl žádné zkušenosti. A nakonec v roce 1969 začala stavba, ta měla podobu dobrovolnických brigád, na kterých se podíleli prakticky všichni obyvatelé a lidé ze širokého okolí. A jak je možné, že to režim nezarazil?
Onen „trik“ spočíval v tom, že úřady o sbírce a později ani o stavbě kostela nic nevěděly! Páter Vavříček totiž věděl, že oficiální cestou by se nikdy ke svému cíli nedostal. Všechno probíhalo mimo oficiální kanály kromě stavebního povolení na okresní úrovni. To uděleno bylo. Režim se ale o novém kostele dozvěděl až ve chvíli, kdy již stál a mělo dojít k jeho otevření.
Reakce režimu
Režim se doslova vyděsil a na stole bylo několik možností včetně přestavby na kulturní dům nebo demolice. Detailní kontrolou prošly finance, původ stavebního materiálu i to, kdo všechno se na stavbě kostela podílel. Nakonec ale přišla následující „nabídka“: buď dojde k vysvěcení kostela a okamžitě poté bude uzavřen, anebo bude povoleno jej používat, ale bez vysvěcení.
V Senetářově se páter Vavříček rozhodl pro druhou možnost. Když přišlo otevření kostela, konkrétně 11. července 1971, se do Senetářova s 500 obyvateli sjelo 15 000 lidí. Připraveny byly ale i bezpečnostní složky. Připravena byla vodní děla, všude byla celá řada agentů StB, kteří nepochybně pečlivě zaznamenávali přítomné, ale také se snažili přístup do Senetářova uzavřít. K opožděnému vysvěcení kostela potom došlo v roce 1991. Příběh jeho vzniku je ale fascinující.
Zdroje informací: https://brno.rozhlas.cz/vyvzdorovany-kostel-stoji-uz-pul-stoleti-8531390
