Článek
Zima a jaro roku 1342
Konec zimy byl v roce 1342 extrémně chladný. Všude leželo hodně sněhu a ledu. Jarní tání proto znamenalo rapidní zvednutí hladin většiny řek ve střední a západní Evropě. České země, v té době pod vládou Jana Lucemburského, nebyly výjimkou. Vzpomínky na povodně z roku 1342 se dochovaly v kronikách z celé Evropy, u nás je nejznámější její dopad na samotnou Prahu.
Také hladina Vltavy začala na začátku února prudce stoupat a voda se valila na hlavní město království. A co hůř, nesla s sebou ledové kry. Ty bušily do Juditina mostu, tehdejší pražské pýchy, tak intenzivně, až se zhroutil. Praha tak přišla o jeden z mála kamenných mostů stojících na sever od Alp. Jak napsal tehdejší kronikář:
„Jako by padla koruna království, když rozpadl se most“
Nikdo z tehdejších lidí ale netušil, že to nejhorší mělo teprve přijít. Povodně na konci zimy tedy odnesla Praha s velkým šrámem. Voda ale v roce 1342 ještě neřekla poslední slovo.
Léto přichází
Po jarním tání přišlo další ochlazení a deště, které trvaly téměř celé jaro. Na začátku léta se přišla naopak velká horka. Mohlo by se zdát, že to bylo dobře, opak je ale pravdou. Intenzivní horka totiž rychle vysušila svrchní vrstvu půdy, kterou proměnila v tvrdou neprostupnou krustu. Když potom v červenci, konkrétně kolem 22. července, tedy svátku svaté Magdalény (proto Magdalénská povodeň), opět začalo pršet, voda se nemohla vsakovat a opět došlo k rozvodnění řek. A tentokrát to bylo hodně špatné…
Vltava, Labe, Rýn, Dunaj, Mohan, Vezera… všude v celém regionu začala voda řádit strašlivých způsobem. Nejen Praha, ale Würzburg, Mohuč, Frankfurt, Vídeň, Pasov, Drážďany… Nešlo ale jen o města, voda se rozlévala do široké krajiny. Podle odhadů byly objemy takové, že známou povodeň z roku 2002 překonávala ta středověká desetinásobně (někdy se uvádí až padesátinásobně).
Dopady letní povodně
Záplavy kromě přímých dopadů extrémně zhoršily hygienickou situaci ve městech a podle všeho připravily půdu pro nástup morové epidemie v roce 1347, tedy již za vlády Karla IV. Magdalénská povodeň zničila tolik zemědělské půdy, že to způsobilo velkou migraci obyvatelstva a zcela proměnilo demografickou situaci ve střední Evropě. Podle historiků se zemědělství z povodní roku 1342 skutečně vzpamatovalo až o sto let později.
Lze říci, že Magdalénská povodeň z roku 1342 urychlila změny, jejichž prostřednictvím se středověká společnost začala proměňovat v ranně novověkou. Více lidí mířilo do měst, ve větším množství se začalo jíst maso, sekundárním dopadem byl i větší důraz na hygienu apod.
Mimochodem, na některých místech, především na území dnešního Německa, jsou dodnes rokle, které vznikly při sesuvech způsobených povodní v roce 1342.
