Článek
Mnichovem to neskončilo
O tom, co bylo před podpisem mnichovské dohody, vědí lidé poměrně hodně. To, co následovalo po ní, se ale u mnohých lidí redukuje na představu ustupující československé armády, kterou v jejích pozicích nahradila ta německá. Z celkového pohledu to tak skutečně bylo. Pokud se ale podíváme podrobněji, otevře se nám dramatičtější obrázek.
V první řadě je třeba říct, že tak úplně bez výstřelů se dny po Mnichovu neobešly. Nechvalně známá dohoda byla podepsána v prvních minutách dne 30. září 1938. Jedním z měst, které mělo podle ní připadnout Německu, byl i Český Krumlov. K tomu ale mělo dojít v dohodnuté lhůtě. Bez ohledu na ní však začali příslušníci Freikorpsu a další ozbrojenci město obsazovat hned 30. září.
Československá armáda se musela tváří v tvář přesile stáhnout, o den později byl ale na město proveden útok jednotkou pod velením kapitána Stejskala, který měl k dispozici kromě pěchoty i tři tanky a podporu obrněného vlaku. Hlavním úkolem bylo osvobození československých rukojmí. Po splnění úkolu se jednotka z města stáhla, při ústupu ale čelila několika útokům. Během akce padli tři českoslovenští vojáci.
Boj o Český Krumlov je příkladem toho, že realita byla jiná než uhlazený a inertní popis dění v učebnicích dějepisu. Stejně tak bychom mohli mluvit o tom, jak se daly na pohyb masy uprchlíků mířících z pohraničí do vnitrozemí apod. Smutnou kapitolou je i to, jak přijetí Mnichova dopadlo na vojáky.
Raději sebevražda než kapitulace
Ačkoliv za mnichovskou situaci nenesli vojáci žádnou odpovědnost, přesto na ně dolehla plnou vahou. Jak zpívá Daniel Landa v písničce 1938: „Pořádně to chlapi změní, když opouští opevnění“. V roce 1938 ale nešlo o text písničky, byla to realita, kterou mnozí vojáci, kteří byli připraveni bít se za Československo se čtyřnásobnou přesilou a třeba i padnout, pokud bude třeba, prostě neunesli.
S ponížením se nesmířily desítky vojáků, kteří raději volili odchod z tohoto světa. Jedním příkladem za všechny je sebevražda četaře Arnošta Hrada. Ten se narodil v roce 1914 a svého otce nikdy nepoznal. Ten totiž padl v první světové válce. Dětství bylo pro Arnošta Hrada velmi těžké a vyrůstal s matkou a sourozenci v nuzných podmínkách. Nebyl rozhodně žádným andílkem. Když se učil číšníkem, ukradl několik tisíc korun a odseděl si za to tři měsíce ve vězení. I přesto byl ale především vlastencem, pro kterého byla obrana vlasti samozřejmostí a věcí osobní cti.
Socha četaře Arnošta Hrada, který pod tíhou kapitulace spáchal raději sebevraždu.
Za mobilizace sloužil Arnošt Hrad u hraničářského pluku 6 jako zástupce velitele pěchotního srubu K-S 14 v tzv. Králické pevnostní oblasti. Byl jedním z těch, kteří na srub psali ikonické nápisy „Byli jsme a budem!“ a „Vytrváme“. Když se dozvěděl o kapitulaci, byl naprosto zdrcený. Když 3. října ostatní vojáci nakládali materiál, z interiéru srubu se ozval výstřel. Na zemi pak našli ležet Arnošta Hrada, ten byl stále při vědomí a zašeptal „Nemohl jsem jinak“. Arnošt Hrad poté zemřel o několik hodin později v nemocnici. Předtím, než se četař Hrad rozhodl, napsal dopis na rozloučenou určený jeho matce. Jeho slovy dnešní text zakončíme. Nepotřebují totiž naprosto žádný další komentář:
„Po zralém uvažování jsem se rozhodl odejít ze světa, protože nemohu splnit to, na co jsem přísahal při památce svého otce. On padl pro vlast a já bych měl od toho utéct jako zloděj? Je rozkaz opustit území. Já jako voják musím poslechnout, smrt mě však této povinnosti zbavuje. Chtěl jsem být dobrým obráncem vlasti, chtěl jsem hájit to, za co bojoval můj otec. Bohužel, člověk míní, ne Bůh, ale Hitler mění. Prosím Vás, milá maminko, sestry a bratře, nezazlívejte mi, ale odpusťte.“
Zdroje informací: https://www.vhu.cz/arnost-hrad-hranicar-ktery-si-zvolil-smrt/
