Článek
Kbely a železnice
Pro začátek je třeba trochu upřesnit titulek článku. Platí totiž pouze ze zpětného pohledu a optikou dnešního stavu, kdy jsou Kbely součástí Prahy (platí to od roku 1968). V době, kdy se stala událost, o které bude nyní řeč, šlo o samostatnou obec. Řekněme ale, že je to jen detail. Zajímat nás bude především neštěstí samotné.
K tomu, aby mohlo dojít k železničnímu neštěstí, je vždy potřeba železnice samotné. Ta přes Kbely vedla již od roku 1872, vlak ale jen projížděl. Zastávky se místní obyvatelé dočkali až od třicátých let. Trať byla v okolí Kbel také až do začátku druhé světové války jednokolejná. S nacistickou okupací se ale řada věcí změnila.
Trať v okolí Kbel začala být totiž přetížená. Je třeba si uvědomit, že místní letiště (mimochodem vůbec první plnohodnotné letiště u nás) si zabrala Luftwaffe a především: Kbely byly de facto průmyslovou zónou. V oblasti fungovala řada provozů a továren, které bylo třeba logisticky propojit s dalšími místy u nás i jinde.
Němečtí okupanti proto ve Kbelích vybudovali nádraží, kde se mohly vlaky křížit. Za oběť mu přitom padla kaplička, která byla součástí Svatováclavské poutní cesty do Staré Boleslavi. Co ale bylo úplně nejhorší. Němci se totiž prakticky neobtěžovali s proškolováním výpravčích, kteří s řízením takovéto trati a se systémem, který na ní fungoval, neměli žádnou zkušenost.
Pro výpravčí bylo uspořádáno krátké jednodenní školení, výhradně ústní formou. Žádné praktické ukázky, žádné opakování, žádné ověřování toho, že lidé výklad skutečně pochopili. Jen v rychlosti shrnuté základní body a pak již ostrý start. K němu došlo v noci z 19. na 20. ledna 1943. Vše fungovalo přesně šest hodin.
Osudný 20. leden
Ráno v první den provozu se to na trati opět hemžilo vlaky. Byly to především osobní vlaky plné lidí jedoucích do práce. Výpravčí Antonín Pospíšil ale udělal chybu, resp. došlo k nedorozumění ve výhybně plynoucí z toho, že s novým systémem nikdo neměl zkušenosti. Osobní vlaky 1111 a 1160 tak vyrazily proti sobě. Přitom se navíc jejich strojvůdci zahlédli až na poslední chvíli, neboť v roce 1943 platila samozřejmě i pro vlaky povinnost zatemnění.
Vlaky do sebe čelně narazily a lokomotivy i vagony byly demolovány s brutální efektivitou srážkové fyziky. Obří rána byla slyšitelná po celých Kbelích, několik vagonů bylo zcela zdemolováno a trosky se rozletěly do širokého okolí. Na místě zemřelo 23 lidí a 110 dalších bylo zraněno. Z nich potom 19 dalších zemřelo v nemocnicích a celková bilance se tak vyšplhala na 44 lidí.
Okamžitě po srážce vypukl chaos. Pasažéři uvěznění v rozbitých vagónech volali o pomoc, zatímco záchranáři, vojáci a místní obyvatelé se snažili vyprostit přeživší. Kvůli válečnému stavu byly záchranné operace ztíženy, protože zdravotnická zařízení již tak byla pod velkým tlakem.
Nehoda byla posléze připsána na vrub výpravčímu, to je ovšem velmi zjednodušující. Jak již bylo zmíněno, problémem byl především neexistující proces přeškolení. Obyvatelé protektorátu pak začali tvrdit i to, že havárie je božím trestem za to, že kvůli trati byla zničena zmíněná kaplička.
V dalším běhu válečných událostí se vlakové neštěstí ze Kbel ztratilo, a i proto není místo nehody nijak připomenuto např. pamětní deskou.
