Článek
Československá jednotka na Středním východě
V červnu 1940 stály evropské mocnosti, Francie a Velká Británie, na prahu porážky. V této situaci se italský fašistický diktátor a spojenec hitlerovského Německa Benito Mussolini obával toho, že válka skončí dříve, než se do ní Itálie stihne zapojit, a zůstane tak bez jakýchkoliv územních či jiných zisků. Itálie proto vyhlásila oběma zemím válku a také so do ní rychle zapojila. První velkou operací italské armády byl útok na britské síly na Středním východě.
Po počátečním úspěchu se ale karta obrátila a Britský protiútok zahnal Italy zpět, konkrétně na rozhraní oblastí Kyrenaika a Tripolisko. Právě v této době se na Středním východě nacházela početná skupina československých vojáků i civilistů plánujících vstup do formujících se zahraničních jednotek, konkrétně těch francouzských. Původně byli na cestě do Francie, avšak po jejím pádu doslova „uvízli“ v Libanonu.
V kontextu celkové situace odmítali Francouzi vydat Čechoslovákům víza potřebná k přechodu do britské Palestiny a nabízeli jim jen dvě možnosti: internaci nebo vstup do Cizinecké legie. Nakonec se ale přece jen podařilo přesun na Brity ovládané území vyjednat, především díky jejich intervenci. Tento přesun se týkal 206 mužů, a právě v tuto chvíli se začala rodit československá jednotka na Středním východě.
Britové původně chtěli Čechoslováky rozptýlit k britským jednotkám, případně k jednotkám polským. Díky úsilí naší diplomacie byla ale nakonec povolena výstavba samostatné československé jednotky o síle praporu (11. čs. pěší prapor – Východní). Výcvik prodělávali vojáci v táboře Gedera u Tel Avivu, velitelem byl podplukovník Karel Klapálek.
Čechoslováci jdou do boje
Po dokončení výcviku v prosinci 1940 byla jednotka nasazována britskými veliteli především ke strážní službě, hlídání zajatců apod. Čechoslováci však toužili po nasazení na frontě. O to více, že v únoru 1941 dorazil do Afriky německý expediční sbor generála Rommela, známý Afrikakorps. S Němci se Čechoslováci chtěli střetnout především.
S příchodem Němců se situace stala pro Brity kritickou, neboť byli zatlačeni až k egyptským hranicím. V této situaci byl Československý prapor přiřazen k 23. britské brigádě. Po krátkém nasazení u Nersa-Matrúh v západní poušti byl poté převelen do Sýrie, kde Britové a Australané bojovali s francouzskými jednotkami věrnými vichistickému režimu. Mezi nimi byly i jednotky Cizinecké legie. A právě zde započítal prapor své první ztráty.
Generál Karel Klapálek v roce 1947, v roce 1941 podplukovník a velitel 11. československého pěšího praporu - Východního
První padlí Čechoslováci
Hned první den poté, co prapor zaujal bojové postavení (tedy 2. července 1941), se stal nezvěstným vojín Karel Weiner, rodák ze západoslovenského města Modra. Dlouho nebyl jeho osud jasný, dnes již ale tušíme, že se střetl s nepřítelem a byl zabit. Tím se stal první československou obětí na Středním východě. Karel Weiner byl později pohřben na britském vojenském hřbitově v Bejrútu, ovšem jako „neznámý vojín“. Nejasnosti okolo jeho zmizení způsobily, že byl dlouho veden jako nezvěstný, a proto byl za prvního padlého dlouho považován někdo jiný.
Dělostřelecká palba poté 6. července 1941 zabila dvacetiletého vojína Jiřího Haase z Brna. Toho jako prvního padlého označil ve svých pamětech i Karel Klapálek. Dělostřelecký granát, který Haase zabil, vylétl z pozic obsazených francouzskými jednotkami, konkrétně Cizineckou legií. A právě v souvislosti s tím se objevuje informace, kterou po pátrání v přípravě na natáčení filmu Tobruk potvrzuje např. režisér Václav Marhoul, že dělostřelcem u Cizinecké legie, který vypálil osudný granát, byl její československý příslušník.
Pokud tomu tak skutečně bylo, druhého padlého Čechoslováka na Středním východě, který byl ovšem v té době považován za prvního, měl na svědomí jiný Čechoslovák bojující na druhé straně. V této události ze začátku války se tak do jisté míry zhmotnil duch bitvy u Zborova z války minulé.
