Článek
Holešov a židovská komunita
Holešov je moravské město severovýchodně od Kroměříže a v celém regionu žila židovská komunita již od středověku, první zmínky o ní pocházejí již ze 14. století. Nemá smysl také zastírat, že soužití nebylo vždy ideální. Nedílnou součástí historie Holešova jsou bohužel i protižidovské pogromy. Ten první zdokumentovaný se odehrál již v roce 1774.
Další násilnosti v roce 1899 se potom pojily s tzv. hilsneriádou po vraždě Anežky Hrůzové. Tento případ je dostatečně známý především díky zapojení T. G. Masaryka do obhajoby Leopolda Hilsnera a jeho kritiky antisemitismu, který je nepřijatelný, neobhajitelný a svůj původ má v primitivních pohádkách a pověrách. Teprve v roce 1906 byla zbořena tzv. Židovská brána oddělující ghetto od zbytku města.
Antisemitismus si ale bohužel dokáže své posluchače nalézt v každé době, tu naši nevyjímaje. Primitivní vášně propukly v Holešově také těsně po první světové válce a zanechaly na nově vzniklé republice velkou temnou skvrnu.
Holešovský pogrom
Psal se prosinec 1918 a Československo bylo sotva měsíc staré. Situace byla stále velmi zmatená, vojáci se vraceli z fronty a nový stát se teprve snažil o konsolidaci. V tomto kontextu došlo k nesmírně tragické události, na kterou se celá země snažila posléze zapomenout a pokud možno, aby na ni zapomněli i všichni ostatní.
Ve městě se již několik dní pohybovala skupina navrátivších se vojáků. Většinu času trávili v místních hospodách, kde se rozhodně nedrželi zpátky. Během těchto pitek se však začal rodit v jejich hlavách plán na pogrom v místním ghettu. Bohužel, v hospodách pro něj získali i řadu místních obyvatel.
Jejich „argumentace“ byla taková, že Židé jsou pro-rakouští, resp. pro-němečtí, vyhýbali se narukování, za války se věnovali šmelině apod. Mezi Židy bylo přitom mnoho mužů, kteří se teprve před několika dny vrátili z fronty stejně, jako zmínění vojáci.
V noci ze 3. na 4. prosince 1918, krátce po půlnoci dav vtrhnul do holešovského ghetta. Především vojáci však postupovali organizovaně, nešlo jen o výbuch vášní. Vojáci dokonce přestříhali telegrafní vedení, aby se o pogromu dozvěděli úřady co nejpozději.
Ozývala se střelba, domy byly přepadány, lidé vyháněni. Dva Židé, veteráni, kteří byli z války doma pouhé čtyři dny, padli kulkami ze zbraní vojáků. Jmenovali se Hugo Grätzer a Hermann Grünbaum. Ostatní Židé byli surově biti, jedna dívka byla hromadně znásilněna. A co víc, lidé si přiváželi vozy, na kterých odváželi cokoliv, co mělo jakoukoliv cenu. Šperky, nábytek, peřiny…
Tehdejší společnost vinila z pogromu kde koho, většinou však ne ty, kteří jej skutečně vedli. Národní listy se např. zaměřily na bolševiky.
Zklidnění situace a ostudná dohra
Do Holešova dorazilo kolem páté ráno 120 mužů kroměřížské vojenské posádky. Její velitel ale brzy poznal, že sám s davem nic nesvede. Své muže proto stáhnul a čekal na posily. Ty dorazily v podobě oddílu o 132 mužích z Brna a společně potom začali obě jednotky obnovovat ve městě pořádek.
Podařilo se jim to až 4. prosince večer. Škody na majetku byly obrovské, dva lidé byli mrtví, mnoho dalších zraněných. Synagoga, stejně jako řada domů a obchodů byly vypáleny. Otřesný případ násilí ale neskočil nastolením pořádku. Neméně ostudný byl i soud. Tresty byly obecně velmi mírné, obvinění se domlouvali se svědky tak, aby mohli být odsouzeni jen za lehčí přečiny.
O něco lepší situace byla u vojenského soudu v Olomouci, kde byli souzeni vojáci. Vrah jednoho z židovských mužů tam alespoň dostal 10 let vězení. Také pojišťovny velmi okatě krátily židovským obyvatelům plnění pojistných smluv. Z peněz, na které měli Židé na základě škod nárok, byl vyplacen jen malý zlomek.
Ani československý tisk se o pachatelích nevyjadřoval vyloženě negativně a řešilo se především to, zda nebyl zásah armády zbytečně nákladný. Pro politickou reprezentaci se zase jednalo o nepříjemnost z toho důvodu, že dělala novému státu nepříliš dobrou „reklamu“. Bohužel to nebyl poslední prvorepublikový pogrom. V roce 1920 jej prožila dokonce i Praha. Ano, i taková byla první republika a nebylo by v pořádku snažit se na tyto její temné kapitoly zapomínat.
