Článek
Úmrtí Karla Čapka
Mnichovská dohoda a následné okleštění Československa znamenaly skutečný šok. Národ, který se ještě v září 1938 považoval za pevnou součást demokratické Evropy, se najednou ocitl osamocený, ponížený a donucený změnit pohled na sebe sama. Když se po Mnichovu začalo horečně hledat vysvětlení této národní katastrofy, obviňováni byli nejen spojenci a evropské velmoci, ale „pátrání po vinících“ mířilo i dovnitř společnosti. První republika byla zpětně označována za omyl, její hodnoty za blud. A s nimi byli zpochybňováni i lidé, kteří tyto hodnoty reprezentovali. Karel Čapek se tak stal jedním z nejviditelnějších terčů. Nenávistné články, útoky v tisku, veřejné znevažování: to vše se podepsalo na jeho fyzickém i psychickém stavu. A to vše přispělo k jeho smrti na Vánoce 1938.
Pohřeb Karla Čapka
Stejně jako v posledních týdnech života zažíval Karel Čapek ze strany mnohých lidí nenávist, pro jiné byl naopak symbolem toho dobrého, co jsme ztratili. Společnost byla v tomto ohledu zásadním způsobem rozdělená. Pro ty, co v ideály první republiky věřit nepřestali, bylo úmrtí Karla Čapka šokem a de-facto finálním hřebíčkem do její rakve. Pro mnoho lidí nastal konec první republiky nikoliv den po Mnichovu, ale až 29. prosince 1938, v den pohřbu Karla Čapka.
Olga Scheinpflugová, manželka Karla Čapka, během pohřbu.
Čapkova pohřbu se účastnily stovky lidí a šlo o poslední společné nadechnutí před nadcházející okupací. Pro polovinu lidí byl pohřeb demonstrací proti Německu a osobní ujištění o tom, že některé věci mají smysl bez ohledu na to, že jsme je ztratili a nelze je již zachránit. Pro další šlo zase naopak o vyrovnání účtů s první republikou.
Tyto protiklady existovaly souběžně a jejich střet je charakteristikou tzv. druhé republiky. Ukazují také to, jak společnost v krizi zachází se svými symboly. Ochotně si je přetváří podle aktuální potřeby, idealizuje nebo je naopak démonizuje. U toho to ale přece jen nekončí. Na Čapkově pohřbu je totiž velmi zajímavé to, že se k němu po pohřbu začali hlásit i mnozí jeho dosavadní odpůrci. Nebylo to hned, ale po smrti se z Čapka pomalu začal stávat „strážce hodnot“ a „svědomí národa“.
Současné ozvěny Čapkova pohřbu
To, co popisujeme, není ale pouhý exkurz do historie. To samé totiž známe i dnes. Společnost má sklon napravovat a leštit si své svědomí zpětně. A přiznejme si, že Češi jsou v tom přeborníci.
Symboly zkrátka nejsou stabilní ale naopak proměnné. A právě proto nebezpečné, pokud se k nim upínáme až příliš, resp. pokud je nekontrolujeme kritickým myšlením. Ve chvíli, kdy přestaneme rozlišovat mezi skutečným odkazem člověka a jeho posmrtným obrazem, který je často účelový, začínáme se pohybovat na tenkém ledě. To platilo v roce 1938 a platí to i dnes.
