Článek
Pravda vítězí
Únor 1948 přinesl demokraticky smýšlejícím lidem zhroucení nadějí na život ve svobodné a demokratické společnosti. Bylo to přitom jen necelé tři roky, co padla totalita předchozí. Nejeden člověk si proto pohrával s myšlenkou vstoupit do odboje proti nové komunistické nesvobodě. Jedním z nich byl i jistý Karel Bacílek.
Karel Bacílek potkal na jaře 1948 v restauraci v pražské Benediktské ulici, kde dělal hostinského, Josefa Hrušku. Ten mluvil velmi otevřeně o svém negativním vztahu ke komunistickému režimu a netajil se ani svými plány na boj proti němu. To Karla Bacílka zaujalo, protože on sám to vnímal podobně. Josefa Hrušku proto Karel Bacílek pozval domů.
Tam v konverzaci pokračovali i za přítomnosti Bacílkova syna, taktéž Karla. Ten od roku 1945 studoval práva na Univerzitě Karlově a jeho názor na nastupující režim byl stejný jako u jeho otce. Karel Bacílek junior měl velký zájem o politiku a věci veřejné, byl členem Československé strany socialistické a obdivovatelem masarykovských ideálů. Do ilegální činnost byl ochoten se zapojit prakticky okamžitě.
Agent Josef Hruška
Jednu věc ale ani jeden z hostitelů Josefa Hrušky nevěděl. Ve skutečnosti šlo o agenta provokatéra. Hruška pracoval pro Obranné zpravodajství řízené Bedřichem Reicinem. Šlo o vojenskou zpravodajskou službu podléhající formálně KSČ, reálně ale řízenou spíše sovětskou NKVD.
Josef Hruška tedy vyzval oba muže k tomu, aby začali vytvářet síť stejně smýšlejících lidí. To byl jeho hlavní úkol, aktivovat opozici, aby mohla být identifikována a pozatýkána. Karel Bacílek junior v této chvíli kontaktoval spolužáka Borise Kovaříčka, který už ale odbojářem skutečně byl a vedl skupinu „Šeřík“. Tu potom integroval do širší organizace „Pravda vítězí“, kterou údajně vytvářel Hruška. Hruška tvrdil, že se skupina připravovala na ozbrojený převrat. Naplánovaný měl být na první výročí komunistického puče.
Popravený student Právnické fakulty Boris Kovaříček.
Zatažení sítě
Josef Hruška tedy opozici aktivoval, ale na schůzích se scházeli pouze studenti a obecně „malé ryby“. Hruška dokonce zařídil, že Bacílek mohl vycestovat do americké zóny s nadějí, že odtud přiveze využitelné informace. Ani to se nestalo. Přesto se na Hrušku štěstí usmálo. Na jednu ze schůzek dorazil generál Karel Kutlvašr, velitel Pražského povstání, čerstvě vyhozený z armády.
Ten sice nic konkrétní neřekl ani neslíbil spolupráci, už jen to, že na schůzce byl ale stačilo k tomu, aby režim spustil zatýkání. Celkem se dotklo asi 200 lidí včetně Karla Kutlvašra a ostatních zmíněných. Následovaly brutální výslechy, mučení a podpis vynucených doznání. Zajímavé ale je, že mezi zatčenými byl i Josef Hruška. Ten se najednou ocitl po splnění úkolu v cele, byl mučen stejně jako ti, které měl vyprovokovat k akci a nic platné mu nebylo ani dovolávání se jeho řídícího důstojníka.
Jeho nadřízeným naprosto vyhovovalo, že Hruška zemře na šibenici spolu s ostatními. Tak totiž zmizí ze světa svědek, který by někdy v budoucnu mohl mluvit.
Výsledek procesu byl následující: Karel Bacílek mladší, Boris Kovaříček a Josef Hruška byli za velezradu a vyzvědačství odsouzeni k trestu smrti, který byl vykonán na Pankráci dne 24. května 1949. Generál Kutlvašr byl odsouzen na doživotí, propuštěn byl v roce 1960 v rámci amnestie prezidenta Antonína Novotného, potom se živil jako noční hlídač a zemřel o rok později.
