Článek
Češi a mocnář
Císaře Františka Josefa I. máme dnes spojeného především s jeho posledními roky v úřadu. Představujeme si ho tedy většinou jako starého mocnáře. V roce 1868 k němu měl ale daleko. Bylo mu 38 let a byl plný sil. Vztah Čechů k jeho osobě se v průběhu času měnil od odmítavého, např. v éře zavádění tzv. bachovského absolutismu až po vstřícný v dobách, kdy zazněl příslib korunovace českým králem.
Rok 1868 byl z tohoto pohledu nesmírně zajímavý. Následoval totiž po prusko-rakouské válce z roku 1866 ukončené monumentální bitvou u Hradce Králové. Válku sice Rakousko prohrálo, v jejím průběhu ale dospěla loajalita Čechů k monarchii do svého maxima. Češi totiž válku vnímali jako boj proti odvěkému germánskému nebezpečí.
Potom ale přišlo potvrzení a obnovení rakousko-uherského dualismu. Češi naopak získali pocit, že se na ně zapomnělo a toto státní uspořádání je pro ně maximálně nevýhodné a nebezpečné. Z nadšených podporovatelů monarchie se tak stali jejími kritiky. Není příliš na místě mluvit o „hlasitých kriticích“, neboť Češi zvolili pasivní odpor. V praxi to znamenalo ignorování účasti v zákonodárných sborech. Od jara se také konala shromáždění zvaná „tábory lidu“ demonstrující jednotu zemí Koruny české. Každopádně v této situaci měl do Prahy dorazit František Josef I.
Řetězový most Františka Josefa I., jehož otevření v roce 1868 se císař osobně zúčastnil.
Nevydařená návštěva
Nutno přiznat, že kancelář císaře při plánování jeho návštěvy opravdu „příliš nepřemýšlela“. Jako datum návštěvy byl totiž určen 21. červen, tedy den, kdy si Češi připomínají popravu 27 pánů na Staroměstském náměstí v roce 1621. To logicky vyvolalo odpor.
Zajímavá je ještě jedna věc. Pražští představitelé pozvali císaře na pokládání základních kamenů Národního divadla. Na jeho stavbu koneckonců panovník předtím i potom několikrát přispěl, a to nemalými částkami (to se ovšem do národního mýtu o babičkách dávajících své poslední peníze nikdy příliš nehodilo…) Císař ale svojí přítomností na této čistě národní akci nechtěl provokovat jiné části monarchie a místo toho přijel až o několik týdnů později na otevření mostu, který nesl jeho jméno. Most Františka Josefa stál na místě dnešního Štefánikova mostu.
Když císař dorazil, vítali ho pouze oficiální představitelé, pražští Němci a děti ze škol, které to dostaly rozkazem. Naopak, Pražané ostentativně pořádali organizované výlety na památná místa české historie, např. na Bílou horu. Aby toho nebylo málo, místo popravy z roku 1621 bylo pokryto věnci, a dokonce došlo i k výtržnostem studentů, kteří trhali znaky monarchie. Císař byl tímto přijetím značně rozzloben a také si svému doprovodu stěžoval, že tak chladné přijetí ještě nezažil.
O moc lépe se mu nevedlo ani při setkání s českými představiteli, konkrétně s Palackým a Riegerem. Když jim navrhl, aby opět zasedli v Říšské radě, oba odmítli.
Je však třeba říct, že emoce časem opadly a další návštěvy Františka Josefa I. v Praze už probíhaly v mnohem přátelštějším duchu a mocnářova popularita mezi Čechy začala opět růst. Dalo by se říct, že postupem času si Češi císaře opravdu oblíbili. Konec monarchie a vznik Československa byl dán faktem, že Rakousko-Uhersko už Čechům neposkytovalo ochranu před německým národním programem, nebyl to tak úplně odraz nenávisti k monarchii jako takové nebo dokonce k císaři, ať již k tomu starému nebo k tomu novému, tedy ke Karlu I.
