Článek
Alois Eliáš a Karel Lažnovský: vlastenectví vs. kolaborace
Okupace českých zemích nacistickým Německem převrátila život celého národa, a tedy i každého jednotlivce. Každý k ní přitom mohl přistoupit jinak. Někteří zůstali věrní ideálům své země a snažili se dělat vše proto, aby alespoň trochu zmírnili zdrcující dopad okupace na český národ. Jiní naopak využili situace a rozhodli se použít službu novým pánům jako výtah k lepšímu postavení a bohatství. Takto rozdílní byli i Alois Eliáš a Karel Lažnovský.
Generál Alois Eliáš
Alois Eliáš se narodil v Praze v roce 1890. Vystudoval pražskou techniku, ale do jeho života potom zasáhla válka. Alois Eliáš musel jako ostatní narukovat, avšak prakticky okamžitě přešel na ruské frontě do zajetí. Brzy získal místo v ruské armádě jako technik a podílel se na stavbě železnic. V roce 1917 – ještě před bolševickou revolucí – se stal členem Československých legií, konkrétně 5. střeleckého pluku.
Již jako legionář odcestoval do Francie, tam bojoval nejprve u francouzského a poté u československého pěšího pluku, absolvoval dělostřeleckou školu a zúčastnil se bitev u Verdunu nebo u Terronu. Po návratu pomáhal bránit nově vzniklou republiku v bojích s Polskem i Maďarskem a rozhodl se v armádě zůstat.
Ve dvacátých letech absolvoval Alois Eliáš ve Francii Vysokou školu válečnou a v československé armádě prošel řadou funkcí. V druhé polovině třicátých let z něj byl již generál a velitel sboru. V době mnichovské krize si jej generál Syrový vybral jako náměstka pro řízení Ministerstva obrany. Po Mnichovu zasedl v Beranově vládě jako ministr dopravy. Ve chvíli, kdy se Slovensko chystalo odtrhnout od Československa, byl Eliáš zastáncem intervence armády. K té skutečně pod jeho velením došlo, ale na zásah Německa byl vyhlášen Slovenský štát, stejně jako byl obsazen zbytek Československa.
Bylo třeba sestavit protektorátní vládu a na post premiéra byl navržen právě Eliáš. I když se obával, že v případě přijetí funkce bude národem odsouzen, zvítězilo přesvědčení, že právě z funkce premiéra může národu v jeho těžké chvíli nejvíce pomoci. Jedná se o typickou formulaci, kterou používají všichni kolaboranti, na rozdíl od nich ale Alois Eliáš podle této teze skutečně činil. Stal se jedním z vedoucích představitelů nejvýznamnější odbojové organizace Obrana národa a významně napomáhal vytváření její infrastruktury. Udržoval také kontakt s prezidentem Benešem v exilu a 28. října 1939 odmítl za vládu složit „přísahu věrnosti Vůdci“. Po uzavření českých vysokých škol podal demisi, kterou ale protektorátní prezident Hácha nepřijal.
Eliášova vláda měla však stále menší a menší prostor k manévrování a německá okupační moc již diktovala podmínky, na které Eliáš nechtěl přistupovat. Vážně proto uvažoval o emigraci, což už však nebylo technicky proveditelné…
Karel Lažnovský
Karel Lažnovský se narodil v roce 1906 a posléze se stal novinářem píšícím pro Rudé právo coby aktivní komunista. Později, konkrétně v roce 1933, přešel do redakce Českého slova. Po nacistické okupaci se rozhodl pro otevřenou a bezvýhradnou kolaboraci s okupační mocí. Stal se aktivistickým novinářem, který okupanty podporoval a který se vytrvale snažil o přesvědčení národa o tom, že jeho jediná budoucnost spočívá v integraci do Třetí říše.
S tímto přístupem nebyl Karel Lažnovský samozřejmě sám. Kromě notoricky známého Emanuela Moravce se jednalo o další novináře, vesměs patřící před okupací k těm průměrným až podprůměrným. Prominentní skupina sedmi nejvýznamnějších zahrnovala následující jména: Vladimír Krychtálek, Jaroslav Křemen, Vladimír Ryba, Václav Crha, Emanuel Vajtauer, Karel Werner, a právě Karel Lažnovský.
Když v létě 1941 úspěšně proběhla odbojová akce spočívající v bojkotu protektorátních novin, tato sedmička žádá premiéra Eliáše o schůzku, na které na něj chtějí apelovat, aby je veřejně podpořil. Alois Eliáš původně se schůzkou nesouhlasil, potom ale změnil názor a ke schůzce 18. září 1941 svolil. Nikdo z vyjmenovaných kolaborantů netušil, že premiér je nepřijme, protože by se bál jejich německých ochránců, nýbrž proto, že se mu v hlavě začal rodit jistý plán…
Chlebíčková aféra
Pro vlastence jako byl Alois Eliáš byli kolaborující novináři logicky zrádci národa, kterých je třeba se zbavit a nenechat je dále znásilňovat mysl národa. Ve spolupráci se svým přítelem, urologem Milošem Klikou a Františkem Patočkou, ředitelem Bakteriologického ústavu UK připravili spiklenci plán. Patočka požádal své dva kolegy o vypěstování bakterií tyfu a tuberkulózy. Vzorky předal panu Klikovi a ten je následně naočkoval do chlebíčků se sardinkami, které přinesl premiér Eliáš. Do jednoho z pěti takto otrávených chlebíčků přidal Miloš Klika i botulotoxin.
Před schůzkou byl připraven stůl, novináři měli u svých míst jmenovky a také talířek s občerstvením – s chlebíčkem. Vlastní schůzka nebyla z pohledu kolaborantů úspěšná. Premiér neustále měnil téma a nezískali od něj žádný příslib podpory. Alespoň si ale pochutnali na chlebíčku…
Do týdne od schůzky s premiérem tři z novinářů onemocněli a museli být hospitalizováni ve Vinohradské nemocnici. Německé úřady je ale brzy přemístili do sanatoria v Podolí využívaném pro účely SS. U všech byly provedeny testy a ukázalo se, že byli nakaženi tuberkulózou. Dne 10. října 1941 jeden z nich, Karel Lažnovský, zemřel a pitva potvrdila jako příčinu úmrtí břišní tyfus.
Vyšetřování, nástup Heydricha a poprava Aloise Eliáše
Ještě před smrtí Lažnovského, konkrétně 27. září 1941 přichází do Prahy nový zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, který nahradil Konstantina von Neuratha. Jedna z prvních věcí, kterou udělá, je vydání rozkazu k zatčení premiéra Aloise Eliáše. Ten je od té doby neustále vyslýchán Gestapem a jsou mu kladeny nejrůznější otázky.
Po smrti Karla Lažnovského a onemocnění dvou dalších kolaborantů míří otázky i na Eliášův podíl. Generál Eliáš ale nepřiznává nic. Do Prahy jsou povoláni nejlepší němečtí kriminalisté, kteří se pokoušejí objasnit Lažnovského smrt. Vyslýchána je manželka generála Eliáše, která připravovala další chlebíčky, které byly na stole k dispozici, i mnoho dalších. Je provedeno nespočet expertiz, ale bez výsledku. Alois Eliáš je sice podezřelý, avšak Němci nejsou schopni ho s případem propojit. Osud generála Eliáše byl sice zpečetěn, ale z jiných důvodů. Chlebíčková aféra mu německými úřady připsána nebyla. I tak byl ale Alois Eliáš odsouzen nacistickým soudcem Otto Thierackem za vlastizradu k trestu smrti. Samotný proces byl samozřejmě pouze divadlem a jeho průběh i rozsudek byl předem domluven mezi Heydrichem a Thierackem. V průběhu soudního přelíčení zazněla z úst Aloise Eliáše mimo jiné i věta: „Přináším rád tuto oběť pro svůj národ“. Za Eliáše intervenoval i prezident Hácha, avšak rozsudek zůstal v platnosti, pouze byl odložen.
Když 27. května 1942 provedli parašutisté Jan Kubiš a Josef Gabčík úspěšný útok na Reinharda Heydricha, vydal K. H. Frank rozkaz k provedení popravy Aloise Eliáše. Došlo k ní 19, června 1942. Alois Eliáš byl popraven jako jediný předseda vlády okupované země. Příliš nepřekvapí fakt, že komunistický režim označil následně Aloise Eliáše za kolaboranta, to bylo u hrdinů druhé světové války až příliš běžné… Nyní již je ale jeho role posuzována zcela jinak a je zřejmé, že Alois Eliáš byl skutečný vlastenec, který zůstal do poslední chvíle věrný ideálům svobodného Československa.
Doklady o účasti Aloise Eliáše v chlebíčkové aféře
Je na místě podotknout, že doklady o přímé účasti premiéra Eliáše v chlebíčkové aféře dlouho chyběly a mluvilo se o ní spíše jako o teorii. Až pátrání historiků Jaroslava Čvančary a Jana Uhlíře propojilo pitevní protokoly, všechny další okolnosti případu a také do té doby nikde nepublikované a neznámé svědectví Miloše Kliky uchovávané jeho potomky. Dnes tak již víme, že Alois Eliáš tuto odvážnou akci skutečně zorganizoval.
Zdroje informací: ČVANČARA, Jaroslav - UHLÍŘ, Jan B.: Chlebíčková aféra. Poslední odbojový čin ministerského předsedy Aloise Eliáše. Historie a vojenství. 2006, roč. LV, č. 4, s. 39–47