Článek
Chruščovův projev otřásl celým východním blokem
V druhé polovině února 1956 se v Moskvě konal XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu. Právě na něm pronesl Nikita Chruščov legendární projev, který vyslal šokové vlny do celého východního bloku.
Je obecně známo, že Chruščov v projevu kritizoval kult osobnosti a stalinismus jako takový. Vůbec poprvé se „veřejně“ mluvilo o Stalinových zásadních chybách při vedení druhé světové války, o stalinském teroru apod.
Projev měl zůstat tajný, i tak se ale na veřejnost dostal. Známý je příběh o tom, jak jej polský novinář Grajevský nalezl nezabezpečený na stole polského delegáta a následně jej přes izraelskou ambasádu dostal na západ a do médií. I sami delegáti samozřejmě tím či oním způsobem projev reflektovali.
Podstatné je, že mezi komunisty, ale i ve společnosti jako takové, zapůsobil projev jako atomová bomba. Komunisté byli zmatení a zbavení jistot, společnost poprvé cítila reálnou šanci vydobýt si alespoň nějaké ústupky. Je ale třeba si uvědomit, že režim jako takový byl stále v zásadě stejný a nejednalo se o žádnou demokratizaci.
Hymna v Československém rozhlase
Od roku 1948 se v Československém rozhlase hrála sovětská hymna „Sojuz nerušimyj“ den co den, při každém ukončení vysílání. Po brzkém vystřízlivění většiny společnosti z prvotního „budovatelského nadšení“, se právě sovětská hymna stala neoblíbeným až nenáviděným symbolem útlaku a podřízeného postavení Československa vůči Sovětskému svazu.
Chruščovův projev jsme na začátku nezmiňovali náhodou. Jak již bylo řečeno, znamenal zásadní otřes v myšlení společnosti i představitelů režimu. Koncem dubna 1956 se konal Sjezd spisovatelů a již zde byla slyšet kritika režimu, do té doby v neviděné intenzitě. A u toho to neskončilo.
V roce 1956 byl prezidentem Československa Antonín Zápotocký.
Po literátech se přidali studenti. Důkazem určitého uvolnění poměrů bylo povolení studentského majáles, poprvé od roku 1948. Studenti především ale vydali rezoluci, ve které požadovali celou řadu změn, od konce cenzury zahraničního rozhlasu po přezkoumání procesu se Slánským nebo amnestii politických vězňů. Ve stejném duchu se potom nesla i alegorická vystoupení při samotných průvodech v Praze i v Bratislavě.
Studenti byli následně zatýkáni, byť nedošlo k jejich potrestání. I na tom lze demonstrovat nejistotu, která uvnitř systému v té době panovala. Většina požadavků ale samozřejmě režimem vyslyšena nebyla. Je zde ovšem jeden požadavek, u kterého to tak úplně neplatí.
„Je třeba skoncovat s pouhým napodobováním SSSR. Žádáme, aby sovětská státní hymna a sovětská státní vlajka byly používány pouze u příležitostí, které se přímo týkají SSSR.“
Představitelé režimu dobře věděli, že hraní sovětské hymny leží „v žaludku“ velké části společnosti. A když se Československý rozhlas rozhodl k revoltě a v květnu tuto praxi ukončil, nikdo nijak nezakročil.
V souvislosti s koncem sovětské hymny se často zmiňuje datum 25. prosince 1956 jako onen konec. Podle aktuálního bádání jde ale spíše o symbolické datum, při němž si této změny všimli i ti, kdo jinak rozhlas neposlouchali. Podle primárních pramenů zmizela sovětská hymna z éteru opravdu již v květnu.
Reakce Sovětského svazu
Zatímco reakce československé společnosti byla samozřejmě z velké části pozitivní, neboť šlo o první známku toho, že v režimu se objevují první trhlinky, sovětská reakce byla opačná. Ačkoliv Nikita Chruščov svým projevem tuto změnu vlastně umožnil, rozhodně to nebylo jeho cílem a podle toho také vypadala jeho reakce.
Zrušení hraní sovětské hymny v Československém rozhlase nesl velmi nelibě, neboť se bál dalšího osamostatňování. Prostě a jednoduše: „Dneska je to hymna, co přijde zítra?“. Zopakujme: Chruščov nechtěl Sovětský svaz a východní blok demokratizovat!
V atmosféře roku 1956 se ale i on zdráhal cokoliv podniknout. Situace v Maďarsku se vyostřovala a vyvrcholila krvavě potlačeným povstáním. Konflikt s dalším členem východní bloku nechtěl Chruščov riskovat.
Každopádně platí, že pokud mluvíme o pražském jaru 1968, tak jeden z jeho prvopočátků lze nalézt v květnu 1956…
