Článek
Kdo byl Vojtěch Raňkův z Ježova
Již z názvu článku je patrné, že řeč bude o muži, jehož jméno znělo Vojtěch Raňkův z Ježova. Kdo to ale byl? Z faktu, že tento muž mluvil na pohřbu Karla IV. je patrné, že šlo o skutečně významnou osobnost své doby. Dnes už jeho jméno v obecném povědomí nefiguruje, o to důležitější je si ho připomenout.
Vojtěch Raňkův pocházel z rodu zemanů z Ježova u Pelhřimova. Přesné datum jeho narození neznáme, odhadovat můžeme dobu kolem roku 1320. Po prvotním vzdělání v Čechách zamířil na nejprestižnější univerzitu křesťanského světa, konkrétně na Univerzitu v Paříži. Zde si velmi rychle získal respekt ostatních studentů i profesorů pro svou mimořádnou inteligenci.
V roce 1355 byl dokonce zvolen rektorem pařížské univerzity, což byl opravdu mimořádný úspěch, nejen pro člověka pocházejícího ze střední Evropy. Posléze působil také na univerzitě v Oxfordu. Tam se seznámil s anglickým intelektuálním prostředím i s novými myšlenkovými proudy. Tím, že později přinesl některé tamější myšlenky do Čech, ovlivnil tehdejší teologii a stal se, byť neúmyslně a velmi nepřímo, jednou z prvních „vlaštovek“ něčeho, co se následně zhmotnilo v podobě Jana Husa či Jeronýma pražského.
Kde hledat podobiznu velkého učence? Ve vitráži ve svatovítské katedrále.
Návrat do Čech a konflikt s Karlem IV.
Do vlasti se vrátil koncem 50. let 14. století. Praha se za vlády Karla IV. stávala novým centrem křesťanské Evropy, a i nová univerzita potřebovala mezinárodně uznávané autority. Vojtěch Raňkův byl přesně tím člověkem, po kterém Praha toužila. Stal se kanovníkem u sv. Víta, profesorem teologie na pražské univerzitě se ale nestal.
Jak již bylo naznačeno, Vojtěchovy zkušenosti a jeho rozhled mu umožňovaly vnímat víru a církev poněkud jinak, než jak bylo obvyklé. Nebyl žádným radikálním reformátorem, přesto vnímal krizi, do které se středověká církev dostávala. Podporoval myšlenku návratu k původní čistotě křesťanství, kladl důraz na kázání v rodném jazyce apod. To už jsou skutečně zárodky toho, co později pozorujeme u Jana Husa a dalších.
Tím se ovšem dostal do sporu s konzervativními církevními kruhy a byl dokonce obviněn z kacířství. Bylo to v době, kdy byl Karel IV. ve francouzském Avignonu. Vojtěch se tam za ním dokonce rozjel s tím, že mu celou situaci vysvětlí. Karel IV. se ale zachoval jinak, než jak si představoval. Pro Karla byla představa jakéhokoliv konfliktu uvnitř církve v jeho Praze, kterou budoval jako „Nový Jeruzalém“, naprosto nepřijatelná. Dvojnásob to potom platilo o přítomnosti kacířů. Vojtěchovi proto přímo zakázal návrat do Čech.
Několik dalších let proto opět strávil ve Francii. Teprve poté, co se za něj u panovníka přimluvil arcibiskup Jan z Jenštejna, mu Karel IV. dovolil návrat a přijal ho ke dvoru. Ne náhodou, když císař Karel IV. v listopadu 1378 zemřel, smuteční kázání nad jeho tělem nepronášel žádný z jeho celoživotních patolízalů, ale právě Vojtěch Raňkův z Ježova, tedy muž, kterého panovník ještě před pár lety poslal do vyhnanství.
Vojtěch se ale dokázal přes tento fakt přenést a místo osobní msty vzdal císaři nejvyšší možný hold, když jej jako první oficiálně označil za „Otce vlasti“ (latinsky Pater Patriae). Toto označení používáme dodnes.
Odkaz Vojtěcha byl ale širší. Ve své závěti např. oznámil vytvoření nadace pro nadané české studenty, kterým umožňovala studium ve Francii a v Anglii. A u vzdělání skončíme, konkrétně jeho citátem, který platí bezezbytku dodnes:
„Je třeba vymýtiti ten nešvar, kdy profesor diktuje studentům přesných slov a nedbá plynulosti myšlenky“
