Článek
Příběh vraha Vocáska
Dne 5. dubna 1987 vyrazil Zdeněk Vocásek, tehdy 25letý hlídač u pražského Dopravního podniku, za zábavou. V hostinci si přisedl ve Vysočanech k místnímu štamgastovi Ferdinandu Koudelkovi. Oba muži spolu dlouho popíjeli a jak už to tak v podobných situacích bývá, Koudelka pozval Vocáska k sobě na ubytovnu s tím, že budou v konzumaci alkoholu pokračovat.
Na ubytovnu Orel dorazili společně poté, co si koupili další alkohol. Lze si představit, že zpočátku pokračoval večer ve veselé náladě, poté se však cosi zvrtlo. V určitý moment vypukla mezi muži hádka. Vocásek Koudelku na jejím konci zabil 12 ranami nožem. Poté se z ubytovny vydal k domovu, předtím však Koudelku obral o peníze, hodinky, a dokonce i o boty.
Zadržení, přiznání k vraždě a velké překvapení
Motajícího se člověka si však všimla hlídka Veřejné bezpečnosti a rozhodla se jeho i tašky, které měl u sebe, zkontrolovat. Zdeněk Vocásek měl asi trochu smůlu, neboť Veřejná bezpečnost byla kvůli návštěvě Michaila Gorbačova ve větším střehu než obvykle. Opilý mladík s oblečením od krve a zakrváceným nožem v tašce sice asi nebyl potenciální atentátník, bylo ale jasné, že poputuje rovnou na služebnu. Tam se Zdeněk Vocásek k vraždě prakticky okamžitě přiznal a vyšetřovatele dovedl na ubytovnu k tělu oběti.
To nejzajímavější mělo ale teprve přijít. Na konci roku 1986 došlo k podobné vraždě jistého Quida Franka. Šlo o poměrně známou a svéráznou postavu tehdejších Vinohrad. Jednalo se o bývalého veksláka s přezdívkou Žabák. V 80. letech byl ale již kvůli vážné oční nemoci slepý a většinu svého času trávil výpravami po hospodách. Ten byl nalezen ve svém bytě s rozbitou hlavou a bodnými ranami způsobenými šroubovákem. K vraždě mělo dojít poté, co se Frank vrátil z hospody, přičemž domů současně pozval jakéhosi svého kumpána.
Když se při výslechu vyšetřovatelé Vocáska zeptali právě na Franka, bylo pro ně zajisté šokem, že se jim Vocásek k jeho vraždě okamžitě přiznal. Doznání to bylo skutečné, neboť Vocásek vyšetřovatele zavedl k vražedné zbrani i k zakrvácenému oblečení. A aby toho nebylo málo, přiznal se Vocásek ještě k pokusu o vraždu svého souseda, kterého také brutálně napadl. Ten sice s velkým štěstím přežil, protože se tak ale stalo v jeho opilosti, dotyčný si nic nepamatoval.
Soud a změna poměrů
Během vyšetřování dospěli soudní znalci k závěru, že Vocásek má sice podprůměrné IQ na úrovni 77, přesto ale netrpí žádnou duševní nemocí v pravém smyslu. Zdeněk Vocásek byl proto poměrně rychle odsouzen k trestu smrti, který byl naplánován na prosinec 1989. Žádost o zrušení trestu smrti prezident Husák zamítl. V pravém smyslu jí nezrušil ani Václav Havel, ten však výkon rozhodnutí pozastavil. V roce 1990 potom trest smrti Městský soud změnil na doživotí. Tím se stal Zdeněk Vocásek prvním porevolučním doživotním vězněm. Ve vězení tak sedí dodnes a je nejdéle sloužícím českým vězněm.
Dostane se Zdeněk Vocásek na svobodu?
Zdeněk Vocásek si celkem pravidelně žádá o podmínečné propuštění s tím, že se stal abstinentem i silně věřícím člověkem. Nabízí se přitom zajímavá otázka, do jaké míry je vůbec možné vrátit se do života společnosti po téměř 40 letech. Svět, do kterého by Zdeněk Vocásek vyšel, je úplně jiný, než jaký si jej pamatuje z doby před spácháním vražd. Ve vězení již nyní strávil podstatně větší část života než na svobodě.
Dokázal by se člověk, a nejde jen o Zdeňka Vocáska, s podprůměrným intelektem začlenit do společnosti, která funguje úplně jinak a která prodělala obrovský sociální i technologický skok kupředu? Nejedná se samozřejmě o argument, který by měly soudy brát v potaz v případě úvah o propuštění, jedná se ale přesto o zajímavou otázku.
