Článek
Kinematograf míří do českých zemí
V roce 1895 se v Praze konala Národopisná výstava českoslovanská. Jedním z nejzajímavějších exponátů byl tzv. kinetoskop, vynález slavného Edisona. Jednalo se o promítací přístroj, který však mohla sledovat skrze kukátko pouze jedna osoba. V témže roce se pak v Paříži konalo dne 28. prosince první veřejné promítání bratrů Lumiérových, jejichž kinematograf již splňoval naši představu biografu.
Do českých zemí se kinematograf dostal o něco později, kdy se konalo první promítání v Karlových Varech. V roce 1898 již existovaly již filmy Jana Kříženeckého, prvního českého filmaře. Kinematograf se u nás ale objevoval většinou v souvislosti s výstavami nebo jinými speciálními akcemi. Našli se ale i podnikatelé, kteří pochopili komerční potenciál tohoto vynálezu. Jedním z nich byl i jistý Dismas Šlambor, kterého dnes známe spíše pod jeho pseudonymem Viktor Ponrepo.
Viktor Ponrepo
Na sklonku 19. století oslavil Viktor Ponrepo své čtyřicátiny, ale příliš mnoho důvodů k radosti neměl. Živil se totiž jako kočovný kouzelník a cítil, že o jeho představení již není takový zájem jako v minulosti. Přemýšlel proto, jak dát svému podnikání nový impuls. Když se seznámil s kinematografem, pochopil, že právě v jeho podobě se mu otevírá velká příležitost.
Viktor Ponrepo, provozovatel prvního stálého biografu v českých zemích
Viktor Ponrepo si kinematograf koupil a při svých představeních začal promítat filmy. Nebyl v té době zdaleka jediným, podobný nápad mělo více lidí. Ti všichni objížděli Čechy a Moravu se svými pojízdnými kinematografy a představovali tento nejnovější výkřik techniky užaslým návštěvníkům prvních filmových projekcí. Stále však šlo o kočovné biografy, žádné stálé kino v českých zemích zatím nebylo.
Viktor Ponrepo a jeho stálý biograf
Prvenství získal právě Viktor Ponrepo, který se v roce 1907 definitivně usadil v Praze a v domě u Modré Štiky v Karlově ulici vybudoval první stálý biograf v českých zemích. Úplně první veřejné promítání se zde konalo 15.září 1907.
V této době byly samozřejmě všechny filmy němé, a to umožňovalo Viktoru Ponrepovi, který měl kouzelnickou a estrádní průpravu, obohatit je o vlastní komentář, nejrůznější zvuky apod. Právě tento doplňkový „repertoár“ udělal z Ponrepova kina to nejoblíbenější v Praze. Ponrepovo kino totiž nevydrželo dlouho samotné. Již v roce 1909 otevřela v Praze mimo jiné i kina Royal Bioskop nebo Lucerna. Právě ta je dnes nejstarším dosud fungujícím biografem v Čechách. Konkurence byla tedy velká.
Viktor Ponrepo provozoval svůj biograf až do své smrti v roce 1926. Neměl však na růžích ustláno. O silné konkurenci již byla řeč, řešit musel ale i jiné problémy. V první řadě to byla nedůvěra úřadů k novému druhu zábavy. Kina se například neměla provozovat v blízkosti škol, nemocnic, nebo kostelů. Zhruba v polovině 20. let se také začala pomalu zhoršovat ekonomická situace, lidé více šetřili a kina začínala mít finanční problémy.
Viktor Ponrepo sice v roce 1926 zemřel, jeho kino ale fungovalo až do konce druhé světové války. Váže se k němu ještě jedna zajímavost. V roce 1936 bylo Ponrepovo kino u Modré Štiky posledním v Praze, kde se ještě promítaly němé filmy, všude jinde už běžely filmy zvukové. Sám Viktor Ponrepo se dočkal velké pocty v roce 1986, kdy po něm byla pojmenována jedna malá planetka.
