Článek
Nejen František Kriegel
František Kriegel byl jediným statečným, který odmítl podepsat tzv. Moskevský protokol. Tento ponižující soupis bodů znamenajících jednoznačné podřízení požadavkům Sovětského svazu kromě něj podepsali i všichni hlavní představitelé reformního proudu včetně Dubčeka a Smrkovského.
O něco méně známý je potom protest čtyř poslanců Národního shromáždění 18. října 1968. Hlasování proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk v Československu bylo marným, leč statečným vyjádřením nesouhlasu. Čtveřicí zmíněných poslanců byli ti následující:
- František Kriegel (ten tedy protestoval hned dvakrát)
- František Vodsloň
- Božena Fuková
- Gertruda Sekaninová-Čakrtová
Právě na tu poslední se nyní podíváme podrobněji.
Kdo byla Gertruda Sekaninová-Čakrtová?
Gertruda Stiassná se narodila v květnu 1908 v maďarské Budapešti, kam rodina odjela z Čech kvůli práci. Když byly Gertrudě dva roky, rodina se však přestěhovala zpět, konkrétně do Německého Brodu. Tam Gertruda vychodila školu a v roce 1927 nastoupila na Univerzitu Karlovu.
V té době již ale sympatizovala s levicovými myšlenkami a v Praze se pohybovala v prostředí levicových intelektuálů. Po promoci potom vstoupila do KSČ a nadšeně se vrhla do práce, především při obhajování komunistických novinářů a dalších aktivistů. Gertruda pracovala v právní kanceláři Ivana Sekaniny, který se stal jejím manželem. V roce 1938 patřil ke členům petičního výboru „Věrni zůstaneme!“
První den po obsazení okleštěného Československa 15. března 1939 byl Ivan Sekanina zatčen gestapem a Gertruda, nyní již Sekaninová, svého manžela již nikdy neviděla. Jakožto židovce jí bylo v roce 1942 nařízen nástup do transportu do Terezína. V roce 1944 jí potom čekal další transport, tentokrát do Osvětimi.
Gertruda Sekaninová-Čakrtová
Gertruda ale přežila až do konce války, při evakuačním pochodu se jí potom podařilo uprchnout a dostat se k americkým jednotkám, u nichž působila jako tlumočnice. Doma potom už nenašla naživu vůbec nikoho. V tuto chvíli se jí vyplatily kontakty s prominentními komunisty z předválečné doby a Gertruda dostala byt i místo na Ministerstvu zahraničí, kde to během čtyř let dotáhla až na náměstkyni ministra.
Podruhé se také vdala, tentokrát za dalšího vládního úředníka Karla Čakrta a jako čtyřicetiletá porodila první dítě. Následující roky byly ve znamení politických procesů, pro které se nakonec vybírali oběti i z řad komunistů. Odsouzen byl i Vlado Clementis, který Gertrudu na ministerstvo přivedl. Když k tomu připočteme její židovský a buržoazní původ, byla teoreticky ohrožena také. Z nějakého důvodu se jí ale všechny procesy vyhnuly. O místo přišla až v roce 1957, a to kvůli problémům příbuzného jejího muže. Ten ve stejném roce navíc zemřel. Stále však zůstávala oddanou komunistkou. V roce 1964 zasedla v Národním shromáždění.
Hlas proti
Gertruda Sekaninová-Čakrtová se v roce 1968 nadchla pro reformní hnutí a politiku Alexandra Dubčeka. Jedním ze zákonů, na kterých se v této době podílela, byl např. zákon o zrušení cenzury. Osudného 21. srpna byla pracovně v Dánsku, po návratu do Československa otevřeně a radikálně vystupovala proti okupaci.
Dne 18. října 1968 potom spolu s dalšími zmíněnými poslanci hlasovala proti „Smlouvě o podmínkách a dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR“. Své pocity po tomto hlasování popsala jako nesmírně vnitřně osvobozující.
Odveta na sebe nenechala dlouho čekat: vyloučení ze strany a ztráta mandátu. Od roku 1971 jí navíc sledovala StB jakožto nepřátelskou osobu. V roce 1977 podepsala Chartu 77 a spoluzakládala Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných.
Gertruda Sekaninová-Čakrtová zemřela v roce 1986 v Praze. Hodnocení jejího života není snadné. V roce 1968 a v letech následujících se zachovala nesmírně statečně, především v době po druhé světové válce ale byla součástí systému, který posílal na popraviště řadu lidí a nikterak proti tomu neprotestovala.
Zdroje informací: https://www.psp.cz/sqw/cms.sqw?z=5860
