Článek
Spejbl a Hurvínek
Neexistují u nás populárnější loutky než svérázná dvojice tvořená dobráckým, byť někdy trochu těžkopádným otcem Spejblem a jeho nezbedným synem Hurvínkem. Postavu Spejbla vytvořil Josef Skupa již v roce 1920 a Hurvínek se narodil o šest let později, tedy v roce 1926. Začátkem třicátých let se k ústřední dvojici přidal pes Žeryk a Hurvínkova kamarádka Mánička. Paní Kateřina, coby „Bábinka“, spatřila světlo světa až po roce 1960.
Josef Skupa působil v loutkovém divadle již od první světové války a od roku 1930 tak činil profesionálně a na plný úvazek. Spejbl s Hurvínkem měli domov ve Skupově rodné Plzni, vyjížděli ale na představení po celé republice. Kromě zábavné tvorby pro děti i dospělé mělo divadlo ve svém repertoáru i hry s vážnějším přesahem.
Typickým příkladem je hra „Kolotoč o třech poschodích“, která měla premiéru 10. února 1939 a šlo o jasnou alegorii mnichovské dohody. Jen měsíc po premiéře ale obsadila nacistická vojska zbytek Československa a hra musela být na příkaz úřadů stažena z repertoáru. Pro celou zemi začaly zlé časy.
Druhá světová válka
V následujících letech měli ale Josef Skupa, Spejbl i Hurvínek a jejich přátelé relativní klid. Nacističtí okupanti totiž sice českou kulturu sledovali a kontrolovali, loutkové divadlo ale považovali za neškodné, a proto mu věnovali jen málo pozornosti. To Skupovi umožnilo „propašovat“ do her politickou satiru.
Josef Skupa (vpravo) s kolegy při natáčení okolo roku 1940
V letech 1939-1944 mělo Skupovo divadlo ve svém repertoáru celkem šest her pro dospělé diváky a šest pro děti. V této době sehrál soubor celkem 1345 představení, která vidělo celkem 700 000 lidí. Z toho je zřejmé, že dosah loutkového divadla byl ve skutečnosti značný. Okupační moc si toho začala všímat během roku 1943.
Zpravodajská služba SS a NSDAP, tedy Sicherheitsdienst, dostala za úkol vypracovat analýzu loutkářského prostředí se zvláštním důrazem právě na Skupu, který byl jeho nejvýznamnější osobností.
Příloha denní zprávy SD č. 135/43 z listopadu 1943
Ve zprávě byla shrnuta dosavadní historie loutkářství v Českých zemích s důrazem na to, že loutkové divadlo hrálo významnou roli již v dobách národního obrození. Autoři zprávy upozornili i na to, že u příležitosti 180. výročí loutkáře Matěje Kopeckého byla v tisku zdůrazňována jeho role při posilování národního uvědomění a to, že své náměty čerpal z českých národních dějin (to bylo něco, co nacisté rozhodně neviděli rádi).
Následně byly probírány jednotlivé příklady politické satiry ukryté ve hrách Josefa Skupy. Zmíněna byla například závěrečná scéna ze hry „Ať žije zítřek“. V ní Spejbl s Hurvínkem hledí na vycházející Slunce a říkají „Ať žije zítřek“. To bylo chápáno (správně) jako projev víry v to, že z východu přijde osvobození.
Němcům se nelíbily ani masarykovské čepice, které měly postavy v této hře na hlavě. Dále zde SD odhalila narážku na projev Edvarda Beneše, který na výročí narození T.G.Masaryka slíbil naplnění jeho odkazu. Zpráva pokračuje v popisu „závadného obsahu“ a uvádí text písně:
„Kdybys byl, Jeníčku, poslouchal matičku, nebyl bys teď nosil po boku šavličku. Neměl bys šavličku a koně vranýho, nebyl bys poslouchal člověka cizího“
Není těžké rozpoznat, co v tomto textu Češi viděli a co se tak nelíbilo Němcům. Ohlas měla i scéna, v níž jsou lidé proměňováni na zvířata, zpět je ale proměnit nelze. Šlo o narážku na kolaboranty a na to, že jim po válce již nebude umožněn návrat mezi ostatní Čechy.
V březnu 1944 byla divadlu odebrána licence a Josef Skupa byl zatčen. Od března do září 1944 byl ve věznici v Plzni a následně byl převezen do Drážďan, kde byl odsouzen na 5 let vězení za poslech zahraničního rozhlasu. Spejbla a Hurvínka hrál ale spoluvězňům i ve vězení, jen bez loutek.
V únoru 1945 došlo k masivnímu náletu na Drážďany, při němž byla věznice poškozena a řada vězňů uprchla. Další, jako Skupa, byli další den propuštěni, neboť Němci je neměli kam umístit. Skupa se tedy vrátil domů a v průběhu povstání vypomáhal s plzeňským rozhlasovým revolučním vysíláním.
Po válce potom přestěhoval své divadlo do Prahy, to už je ale jiný příběh…
Zdroje informací: https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2018/04/PD_1_18_s55-60.pdf
