Článek
Sportovní emigrace
Špičkoví sportovci vždy patřili k těm, kteří se často a rádi vydávali za hranice své země. Je to celkem logické, jen v mezinárodním měřítku se mohou poměřovat s těmi nejlepšími a posouvat svoji kariéru dál. V dnešní době je to snadné, hráči přijde nabídka ze zahraničního klubu, ten podepíše smlouvu a už balí kufry. V dobách minulých to ale bylo úplně jinak.
Za první sportovní emigrační vlnu lze považovat konec třicátých let. Ta se od té pozdější z doby komunismu lišila. Sportovcům šlo o útěk před vnější hrozbou, kterou pro Československo představovalo nacistické Německo. Logicky utíkali především Židé, nebylo tomu tak ale vždy. Příkladem židovského emigranta byl např. šachista Salomon Flohr. Známější je ale asi případ skvělé československé krasobruslařky Věry Hrubé. Ta židovkou nebyla a utíkala z úplně opačného důvodu: až příliš si jí totiž oblíbil sám Adolf Hitler, a dokonce jí nabídl možnost získat říšské občanství. Věra Hrubá proto raději odešla do Spojených států, kde se následně prosadila v Hollywoodu. Sportovní emigrace máme ale spojené především s obdobím po roce 1948.
Pryč z komunistického Československa
Válka skončila, rozhodně to ale neznamenalo, že by sportovcům v Československu zmizely důvody pro emigraci. Únor 1948 znamenal další vlnu odchodů, tentokrát se neutíkalo před vnějším nepřítelem, nýbrž před totalitou, kterou si bohužel velká část společnosti vybrala dobrovolně.
Hned po únoru odešel např. Josef Maleček, hokejový reprezentant a několikanásobný mistr Evropy a první král střelců domácí soutěže. V New York Rangers stáli o jeho služby už v roce 1931, tenkrát ale Československo odmítl opustit. V roce 1948 odešel do Švýcarska, kde hrál i trénoval. Krátce po něm opustil Československo také Jaroslav Drobný, hokejový mistr světa z roku 1947 a vítěz tenisového French Open ve smíšené čtyřhře z roku 1948. Grand Slamů vyhrál ještě několik, to už ale bylo pod jinými vlajkami, konkrétně tou egyptskou. Následovaly odchody krasobruslařek Jiřiny Nekolové a Áji Vrzáňové, stejně jako dalších sportovců.
Krasobruslařka Ája Vrzáňová byla v Československu před svojí emigrací hvězdou.
Není asi žádným velkým překvapením, že řadu dalších odchodů odstartoval rok 1968. Velmi zajímavým obdobím je potom z hlediska sportovních emigrací následná normalizace. V té době už byl profesionální sport na západě úplně jinde než v Československu. Nešlo o výkony, ale o podmínky. Řada sportovců si začala uvědomovat, jak moc by se mohli posunout, jak sportovně, tak finančně, pokud by působili na západě.
Motivace k emigrace tedy byla najedou širší a nezahrnovala jen čistě ideologický odpor k totalitnímu režimu. Ve většině případů šlo ale logicky o kombinaci zmíněných faktorů. Pro režim to ale začínal být stále větší problém. V roce 1977 pak emigroval přes Švýcarsko do Kanady Václav Nedomanský, nejlepší střelec a ikona hokejové reprezentace. V roce 1982 se ze soustředění nevrátili hned čtyři reprezentanti v plavání. A abychom nezapomněli na tu možná nejvýznamnější emigraci vůbec: v roce 1975 emigrovala po US Open Martina Navrátilová.
Pro komunistický režim šlo o obrovský reputační problém. Z hokejové reprezentace najednou zmizel její nejlepší hráč, Martina Navrátilová začala vyhrávat Grand Slamy pod americkou vlajkou, což utajit nešlo…
Odchod ano, ale…
Režim pod tíhou těchto případů dospěl k názoru, že pro něj bude výhodnější sportovce do zahraničí pouštět, byť za přísně nastavených podmínek. Odchody se umožňovaly sportovcům nad 30 let, kteří museli mít úspěchy na úrovni světových či olympijských titulů apod.
Mnoho sportovců odmítlo na splnění těchto podmínek čekat a odchody proto neustávaly ani v 80. letech. Z hokejistů to byl např. Petr Klíma v roce 1985 či Petr Nedvěd začátkem roku 1989. Pozornost vzbudil také útěk fotbalistů pražské Slavie Luboše Kubíka a Ivo Knoflíčka v roce 1988.
Závěr
Tyto a další sportovní útěky nebylo možné před veřejností utajit. V tom se podobaly útěkům umělců. Oproti emigracím lidí z jiných oborů, např. vědců, tak měly na společnost větší dopad. I sportovní emigrace svým způsobem nepochybně přispěly k postupné erozi komunistického režimu.
