Článek
Pivo a české země
Pokud bychom se dívali na historii piva celosvětově, zjistili bychom, že vztah lidstva k tomuto nápoji se utvořil již v dobách, které lze označit jako před-historické. Nelze říct, kdy a kde bylo uvařeno první pivo. Víme však o tom, že jej lidé na Blízkém východě vařili již před více než 10 tisíci lety.
Velmi oblíbené bylo pivo ve starém Egyptě, ale znaly jej i další civilizace starověku. Řecko, Řím, Mezopotámie… tam všude se pivo vařilo a také s oblibou pilo. Střední Evropa nemohla zůstat pozadu. I když nejstarší doklady o vaření piva na našem území pochází až z doby 4. století př. n. l., kdy naše území obýval keltský kmen Bójů, je logické předpokládat, že pivo se zde vařilo i dříve.
Arabští cestovatelé, kteří k nám přicházeli v 10. století již bez nejmenších pochyb píší o tom, že pivo se u nás vaří opravdu hodně. V dalších staletích se potom výroba piva dále rozvíjela, až se stala jednou z českých národních tradic a zdrojů naší hrdosti. I když nemáme k dispozici přesné tehdejší receptury, leccos si lze odvodit a domyslet.
Vaření piva v dobách minulých
Základní ingredience jsou samozřejmě stále stejné. Jde především o vodu, obilí (z pšenice se vařilo pivo světlé a z ječmene pivo tmavé) a kvasnice. Pokud vám přijde zvláštní, že není zmiňován chmel, je to naprosto v pořádku. Dnes si pivo bez chmelu dokážeme představit jen těžko, v dřívějších dobách jej ale často nahrazovaly jiné bylinky, které mu dodávaly potřebnou hořkost.
Zůstaňme ještě chvíli v 10. století našeho letopočtu. V té době totiž u nás vznikaly první klášterní pivovary, např. v klášteře benediktinek na Pražském hradě z roku 970. S nadsázkou a žertem se lze zeptat: nejstarší doložený pivovar u nás tedy řídily opravdu ženy? Jak se s tím čeští pivaři poperou?
Další pivovar z tohoto období vznikl v Břevnovském klášteře v roce 983 a i dnes nabízí velmi příjemné posezení u půllitru klášterního piva. Legenda praví, že pití piva u nás se již v této době rozmohlo natolik, že jeden z českých patronů, sv. Vojtěch, se u papeže domáhal (úspěšně) zavedení prohibice na našem území.
Pivní sud ukrývající naše „tekuté zlato“
Pivo ve středověku
Posuneme-li se do středověku, opět bychom nějakou unifikaci hledali marně. Piva byla nesmírně rozmanitá a potravinářské normy v dnešním smyslu samozřejmě neexistovaly. Nicméně právě se středověkem máme spojenou představu hlučné, avšak příjemné krčmy, kde sličná šenkýřka roznáší pivo drsným mužům středověku. Romantická představa by v kontaktu s realitou asi vzala rychle za své.
Středověké pivo bylo v první řadě teplé, nefiltrované a většinou mělo výraznou sedlinu. Ve středověku se do piva také přidávala celá řada z dnešního pohledu velmi netradičních přísad. Mohlo se jednat třeba o fenykl, šalvěj, březovou nebo dubovou kůru či dokonce volskou žluč. Pivo přitom nebylo jen nápojem, nýbrž se z něj i hojně vařilo. Známá je hustá pivní polévka vzniklá z piva a chleba (odtud rčení pivo je náš chléb), ale pivní omáčka se podávala např. k tehdy oblíbeným veverkám. Pivem se také vyplachovala ústa při bolesti zubů.
Je třeba si uvědomit, že ve středověku nebylo pivo v sudech logicky tlakované. To znamená, že mělo opět významně jinou konzistenci a podobu než to, na jakou jsme zvyklí. Pěna takového piva byla také jiná než ta dnešní, a i když pěna při kvasném procesu vzniká, na typickou hustou bílou čepici byste si museli nechat zajít chuť.
Není pivo jako pivo
Pivo se připravovalo různě, někdo používal vodu z pramenů, někdo vodu dešťovou. Také přísady se lišily. Naivní je také představa toho, že ve středověku se nešidilo. Ne všichni sládci byli poctiví, ne všichni šenkýři byli dávali hostům jen to nejlepší. Pivo se zkrátka šidilo vždycky. Tím nejmenším problémem bylo asi prosté ředění vodou, horší byly přísady, které měly nahrazovat chybějící, avšak jinak přirozené vlastnosti.
Do piva se tak přidávalo dokonce i vápno nebo síra. Samostatnou kapitolou je potom ochrana piva před uhranutím nebo očarováním. Některé rituály pivo samotnému nikterak neuškodily (hoď za sebe kámen a třikrát si odplivni, hlavně se neotáčej), jiné ale spočívaly v tom, že bylo do piva třeba něco vhodit.
Kdo pil pivo?
Na otázku, kdo ve středověku pivo vlastně pil, je jednoduchá odpověď: všichni. Pivo se vařilo i v domácnostech a konzumovali jej muži, ženy i děti. Většinový názor mluví o tom, že důvodem byl strach ze závadné vody. Smysl to dává, především pak v městském prostředí, v průběhu epidemií apod. Je ale na místě zmínit i to, že část historiků tuto interpretaci spíše odmítá. Zdrojů čisté vody bylo podle nich ve středověku poměrně dost. Šlo spíše o to, že pivo bylo prostě základní potravinou, ze které se vařilo a konzumovat ho ve velkém bylo zkrátka tehdejší zvyklostí.
Pivo bylo každopádně i ve středověku zdrojem problémů, lidé se jím opíjeli a nezřídka se potom dostávali do křížku s tehdejšími strážci pořádku. Zvláště „aktivní“ byli v tomto ohledu studenti. Koneckonců, i sám Jan Hus se v pozdějším životě s výčitkami vracel do doby, kdy byl „z této bláznivé rubriky“.
Závěr
Co říci na závěr? Pivo bylo a je součástí české kultury. Lidé v minulosti si jej přitom užívali v mnohém stejně jako my dnes, v mnohém ale také zcela jinak. I pivo samotné bylo jiné, to je ale jen těžko překvapivé. Tak na zdraví!
