Článek
Poprvé v Praze
První mistrovství světa v hokeji bylo trochu paradoxně součástí Letních olympijských her v roce 1920. V následujících letech se turnajový systém trochu změnil a hokej byl zařazen buď do programu Zimních olympijských her, anebo se mistrovství hrálo samostatně. To byl i případ celkově sedmého hokejového šampionátu v roce 1933, který poprvé zavítal do Československa, konkrétně do Prahy.
Pro domácí tým šlo v roce 1933 o šampionát úspěšný. Českoslovenští hokejisté vybojovali na Štvanici bronzové medaile, třeba před zraky fandícího Vlasty Buriana. Povedlo se jim to celkově podruhé, jednu bronzovou medaili měli již z roku 1920. Mistrovství světa v roce 1933 je zajímavé ještě z jednoho pohledu. Všech šest předchozích šampionátů ovládla Kanada, respektive kluby, které Kanada vyslala.
V Praze Kanadu reprezentoval tým Toronto National Sea Fleas. Šlo o amatérský tým, který však evropské soupeře kvalitou významně převyšoval. Ve finále hraném proti americkému klubu Massachusetts Rangers ale prohrál a poprvé v historii tak mělo mistrovství světa jiného vítěze než Kanadu. Američané převzali trofej z rukou prezidenta Masaryka.
Největší československou hvězdou na turnaji byl Josef Maleček, který se kromě hokeje věnoval i fotbalu, tenisu, atletice a motosportu. S deseti góly se stal nejlepším střelcem turnaje a vysloužil si nabídku z NHL, možná jako první Čech vůbec. Do Ameriky tehdy neodešel, jistě ale netušil, že za oceán nakonec podívá. Ve Spojených Státech Josef Maleček zemřel v roce 1982 poté, co byl po komunistickém převratu nucen emigrovat.
První zlato
Po sedmi letech, ve kterých se hokejové mistrovství světa kvůli druhé světové válce nekonalo, se obnovené premiéry dočkala v roce 1947 právě Praha. Na rozdíl od pražského mistrovství v roce 1938, kdy se nad Evropou stahovala válečná mračna, se šampionát konal v optimistické poválečné atmosféře. Budoucnost měla pro Československo sice připraveny další těžké chvíle, to ale v době pražského mistrovství nikdo neřešil.
Od začátku panoval v Československu optimismus. Na turnaj totiž nedorazila Kanada, která by jinak byla jednoznačným kandidátem na titul. Československý výběr vedl stejně jako před válkou kanadský trenér Mike Buckna a hned v prvním zápase smetl Rumunsko 23:1. Ani v dalších zápasech se naší střelci nedrželi zpátky, v Rakousku nastříleli 13 gólů, v Polsku 12, ve Švýcarsku 6 a v Belgii dokonce 24. V tomto zápase se o plnou polovinu z nich postaral legendární hráč Vladimír Zábrodský.
Zbývalo sehrát poslední dva zápasy se Švédskem a USA. Čechoslováci šli do zápasu se Švédskem jako favorité a cestu ke zlatu se zdála otevřená. Přišla ale ledová sprcha, Švédsko zvítězilo 2:1 a protože jej v posledním zápase čekalo papírově slabé Rakousko, zdálo se, že Československý sen o titulu mistrů světa se rozplynul. Stal se však zázrak, Rakušané Švédy porazili, a na podruhé si už Československo zlaté medaile utéct nenechalo. Po vítězství nad USA jsme se mohli poprvé radovat z titulu mistra světa.
Zlatá medaile z pražského Mistrovství světa v roce 1947
Další domácí zlato
V roce 1972 se mistrovství světa vrátilo od Československa poprvé od roku 1959. Ani tentokrát se neodehrávalo ve zrovna idylické situaci. Zemi už pevně svírala nastupující normalizace, vzpomínky na srpen 1968 byly ale v mnohých stále živé. Z politických důvodů chyběly na turnaji oba zámořské celky a bylo jasné, že největším soupeřem bude Sovětský svaz, ve sportovní i morální rovině. Šlo ale o soupeře zdánlivě neporazitelného, vždyť od roku 1963 nemělo mistrovství světa jiného vítěze.
Čechoslováci cítili tlak veřejnosti, současně již jejich příprava začala připomínat tu dnešní, tým byl ubytován v Průhonicích, hermeticky uzavřený před okolním světem. V prvních zápasech se slabšími soupeři Československo nezaváhalo a porazilo i Švédsko. Zápasy se Sovětským svazem jsou díky fenomenálnímu výkonu brankáře Holečka uhráli remízu 3:3 a před druhým kolem (turnaj se hrál dvoukolově) bylo Československo stále ve hře o titul. Všichni tušili, že se o něm rozhodne v druhém zápase se sovětským Svazem.
Heroický výkon našich hráčů, góly Nedomanského, Fardy, a především Jaroslava Holíka po odvážné individuální akci znamenaly, že Československo zvítězilo 3:1 a přerušilo neporazitelnost sovětské sborné. Nakonec jedna zajímavost k tématu, mezi lety 1963 a 1986 poznalo hokejové Mistrovství světa jen dva vítěze: Sovětský svaz (18×) a Československo (4×).
Zajímavých domácích šampionátů bylo samozřejmě více než jen ty jmenované. A dělo se toho na nich hodně, třeba slavné vítězství v roce 1985, první porevoluční domácí šampionát v roce 1992, otevření Sazka Areny (dnešní O2 Areny) v roce 2003 spojené se čtvrtfinálovým zklamáním a jeho opakování v roce 2015. Nyní je čas napsat další kapitolu.
Zdroje informací:
