Článek
Historické město Třebíč se na jaře roku 1919 stalo dějištěm zločinu. Alespoň tomu všechno nasvědčovalo. Zmizeli totiž dva bratři, Matouš a Bartoloměj Poličtí. První z nich byl truhlářem, ten druhý hodinářem. Jako mnoha jiným lidem té doby se jim však příliš nedařilo. Válkou zdevastovaná ekonomika, potřeba vyrovnat se s rozpadem bývalé monarchie a jejího trhu i války s Polskem a Maďarskem vytvářely prostředí, ve kterém chudoba jen kvetla.
Také bratři Poličtí museli vzít za vděk bydlením ve velmi nuzných podmínkách místního chudobince v tzv. Kohnově mlýně. Všichni obyvatelé zde žili prakticky v jedné místnosti a alespoň minimální soukromí jim zajišťovali pouze rozvěšené hadry. Kromě místní chudiny zde bylo již za války ubytováno několik židovských rodin prchajících před frontou z Polska a Ukrajiny. V našem příběhu budou hrát významnou roli, nyní se ale vrátíme k bratrům Polickým.
Zmizení obou bratrů četnictvo začalo vyšetřovat, ničeho se ale nedopátralo. Lze si představit, že v poválečných zmatcích a v situaci, kdy se z fronty nevrátilo více než 200 000 českých mužů, nebyl případ dvou zmizelých obyvatel chudobince zrovna prioritní. Brzy se také objevily teorie o tom, že ve skutečnosti odešli do Ameriky a nic špatného se jim nestalo. Zkrátka a dobře, případ byl odložen a obyvatelé Třebíče na bratry Polické zapomněli.
Kdo na ně ale nezapomněl byl syn jednoho z bratrů. V roce 1925 seděl v hospodě a věnoval se svému půllitru. Přisedl si k němu značně opilý dělník jménem Dvořáček, také obyvatel Kohnova mlýna, a v opilosti mu sdělil, že ví, co se stalo s jeho otcem a strýcem. Jejich životy měl mít na svědomí jistý Fejta. Dotyčný nahlásil vše četníkům a ti si na Dvořáčka i Fejtu došlápli. Zpočátku je jistě ani ve snu nenapadlo, co všechno při vyšetřování zjistí.
Při výsleších vyšlo najevo, že Dvořáček i Fejta patřili ke skupině, která bratry Polické skutečně zabila a okradla. Popsali také, jak je k sobě vylákali, opili rumem a následně ubili sekerou. Celkem bylo zatčeno osm lidí, kteří se na tomto zločinu podíleli. To byl ale teprve začátek.
Vyšetřovatelé se postupně dozvěděli i to, že v roce 1918 někteří členové zločinecké skupiny zabili minimálně osm židovských uprchlíků. Jejich těla vrazi vždy rozřezali a jednotlivé kusy lidského masa buď naložili do soli nebo vyudili, případně z něj vyrobili další uzenářské výrobky. Část masa sami spotřebovali, většinu však prodali na černém trhu jako maso psí. To se v době všeobecné bídy prodávalo a konzumovalo velmi často. A protože upravené lidské maso se tomu psímu velice podobalo, nikdo nic nepoznal.
Zločin, který neměl existovat
Zatčení se tedy dostali před soud, ten ale neprobíhal tak, jak bychom očekávali. Za vraždu bratrů Polických padly sice tři doživotní tresty a několik dalších trestů, soud měl i doznání obviněných, stejně jako některá svědectví. Přesto se kanibalismus v rozsudku vůbec neobjevil. Důvod je třeba hledat v tehdejší politice. Československo bylo stále mladou zemí, která si hledala své místo na mapě Evropy. Pokud by vyšlo najevo, že se zde udál zločin takovýchto parametrů, mohlo by to poškodit pověst celé země. Na politickou objednávku byl proto jeden z nejhorších případů naší novodobé historie ututlán.
