Článek
Středověký panovník jako pán nad životem a smrtí
Karel IV. vládl v době, kterou můžeme jen těžko nahlížet dnešní optikou, a chápe se nám jen těžko. Typickým příkladem může být vztah k židům. Ti byli již od raného středověku roztroušeni po Evropě a v jejích městech vytvářeli ghetta, pro která platila specifická pravidla. Především ale platilo, že židé byli majetkem krále, a to doslova. Židé a jejich majetek byli zkrátka položkou v královském účetnictví. Současně je měl ale král také chránit. Inu, středověk…
Karel IV. po nástupu na trůn
Karel IV. se stal římským císařem v roce 1346. Nebyla to ale žádná idylka. V tu dobu totiž byli císaři dva, kromě Karla IV. to byl i Ludvík Bavorský. Bylo jasné, že dřív nebo později se oba budou muset střetnout na bojišti. K tomu nakonec nedošlo, neboť Ludvík Bavorský zemřel při lovu medvěda. To ale nemění nic na tom, že Karel si musel zajistit maximální podporu. Především v německých zemích přitom nebyla zrovna valná. Bylo proto třeba obchodovat.
Pro Čechy jsou aktivity Karla IV. spojeny logicky s českým prostorem, především s Prahou. Jako římský císař ale vládl mnohem většímu území a řešil problémy přesahující českou kotlinu. Kromě přípravy na zmíněný střet s Ludvíkem to byla také černá smrt, tedy morová epidemie, která se šířila z přístavů do celé Evropy a zdecimovala ji tak, že přišla asi o třetinu svých obyvatel. A protože ve středověku lidé netušili nic o příčinách moru, vinu házeli obvykle na židy. Českým zemím se mor z poloviny 14. století z velké části vyhnul, ne tak těm německým.
A zde už se nám začínají sbíhat jednotlivá vlákna celého temného příběhu. S tím, jak se mor šířil Evropou, začaly se opět zvedat protižidovské nálady. Do toho zde byli představitelé německého Norimberku, kteří by velmi rádi vystrnadili židy z centra města a zabrali si jejich domy pro sebe. A pak tu byl Karel IV., který zoufale potřeboval podporu německých měst.
Jak jde dohromady Karlova zbožnost a ochota iniciovat pogrom? Ve středověku (ale nejen v něm) v tom nemusel být žádný rozpor.
Cynický obchod
Dne 16. listopadu 1349 uzavřel Karel IV. s představiteli Norimberku smlouvu, která říkala víceméně toto: pokud by snad židé město někdy opustili nebo byli „náhodou“ pobiti při pogromu, všechny jejich domy připadnou šlechtě a městským patricijům. Speciální právo měl mít markrabě Ludvík Braniborský, který si mohl jako první vybrat tři nejlepší domy.
Že by to byla smlouva uzavřena „jen pro jistotu“ a Karel IV. nemohl tušit, co se semele? Takhle naivní asi není nikdo. Šlo prostě o schválení budoucího pogromu, zaručení beztrestnosti všech zúčastněných a také o výměnu uloupeného majetku za politickou podporu.
K pogromu potom došlo 5. prosince 1349 a zemřelo při něm na 560 židů. Čtvrť byla vypálena s výjimkou těch nejcennějších domů (to je ale náhoda…) a přeživší židé byli donuceni opustit město. Na místě bývalého ghetta stojí dnes historické centrum Norimberku.
Jak to hodnotit?
Z dnešního pohledu se samozřejmě Karel IV. dopustil doslova zločinu proti lidskosti. Neuspěje ani argument, že tenkrát byla prostě jiná doba. Vrcholný cynismus, s nímž nejen, že nad pogromem přivřel oči, ale přímo jej inicioval a využil jej pro posílení své politické moci, byl něčím, co bylo i v jeho době poněkud „za hranou“. Zdá se navíc, že podobný přístup mohl použít i v případě několika dalších německých měst.
Karel IV. přitom v mnoha jiných případech své povinnosti ochránce židů plnil. V Čechách podporoval jejich stěhování do nových lokalit, kde měli pomoci místní ekonomice a např. „jeho“ Praha přijala i židy vyhnané z Norimberku. Když proběhl jeden z mála pogromů, které se za jeho vlády udály na našem území, konkrétně v Chebu, jakožto „majitel“ židů po městu tvrdě požadoval náhradu škod.
Co z toho všeho tedy plyne? Pokud dnešní optikou nahlížíme Karlovy úspěchy, proč bychom nemohli takto nahlížet i na vše ostatní? Problém je asi v tom, že projektování dnešního myšlení na středověkou realitu je od začátku špatně. Neměli bychom proto dělat z Karla IV. předobraz Adolfa Hitlera, na druhou stranu je ale špatně zamlčovat i tuto jeho stránku. Historii je třeba vykládat takovou, jaká skutečně byla, i když nám to občas nemusí být příjemné.
