Článek
Kdo byl Vladimír Tekverk
Na první pohled nebyl Vladimír Tekverk jako dítě nebo teenager ničím nápadný. Jistě, občas provedl nějakou tu klukovinu, ale tím z řady rozhodně nevybočoval. Vše se změnilo v době, kdy mu bylo čtrnáct let. Celá třída vyrazila na školní výlet k Máchovu jezeru a součástí programu bylo samozřejmě i koupání.
Že je něco v nepořádku pochopil Tekverk ve chvíli, kdy začal pozorovat spolužačku v plavkách. Na tom, že jej tento pohled vzrušil, by u čtrnáctiletého teenagera nebylo nic zvláštního, alarmující byly ale doprovodné myšlenky. Kromě vzrušení totiž začal mít sadistické představy o tom, jak dívku vraždí. Zde vstupuje do hry další jeho charakteristika: nadprůměrná inteligence.
Vladimír Tekverk si uvědomoval, že jeho představy nejsou v pořádku. Aktivně si začal vyhledávat informace a netrvalo dlouho, aby z knih vyčetl, že má sklony k sadismu. Jedna věc je ale takovou informaci vědět, druhá věc je nějak s ní naložit. Schválně, co byste dělali na jeho místě?
Boj s vnitřním běsem
Vladimír Tekverk pokračoval ve svém životě, který byl navenek úspěšný a spořádaný. Vystudoval elektrotechnickou průmyslovku a následně i Fakultu elektrotechnickou na pražském ČVUT. Jako mladý inženýr nastoupil do leteckých opraven, stihl se oženit a přivítat prvního potomka. Na první pohled slušný člověk žijící život, který byl výjimečný snad jen tím, jak byl dosud úspěšný.
Jen ten, kdo by se mu podíval do tašky, by mohl znejistět. Nosil v ní totiž nůž s velkou čepelí. Proč? Přece proto, aby si mohl nakrájet svačinu. Tak alespoň Tekverk přesvědčoval sám sebe. Vnitřně ale věděl, že si představuje, jak s ním někoho vraždí. To, co se v něm v tuto dobu odehrávalo, popsal nejpřesněji on sám:
„Sadismus je jako pavučina, která prochází všemi oblastmi myšlení. Zkusíte to zastavit na jednom místě a na deseti dalších to vyrazí jako zhoubný, jedovatý plevel. Je horší než rakovina, ta požírá jen svého hostitele. Pocit výčitek neznám, chápu ho jen zprostředkovaně. Nikdo netuší, jaký vnitřní boj jsem musel svádět.“
Vladimír Tekverk bojoval s monstrem, které nosil v sobě, dlouhá léta. Věděl, co je s ním špatně, a také věděl, co by se stalo, kdyby tento boj prohrál. Věřil, že bude dost silný, nakonec ale došlo k nejhoršímu.
Vražda a přiznání
Psal se 6. červen 1979 a Vladimír Tekverk si po práci zašel s kamarádem na pivo. Domů se tak vracel až večer a v autobuse narazil na krásnou šestnáctiletou dívku. Chvíli se na ní díval a potom jeho obranná bariéra poprvé a naposledy v jeho životě povolila. Počkal si až bude vystupovat, vydal se za ní a pod stromem ji ubodal.
Doma vzbudil Vladimír Tekverk manželku a přiznal se jí k tomu, co provedl. Řekl také, že se musí jít udat. To skutečně udělal a kriminalistům se okamžitě odhalil jako vrah a stoprocentně spolupracoval. Později sice na radu právníka začal tvrdit, že dívku znal a ta jej vydírala, v tu chvíli ale zase kriminalisté pomohli jemu. Netrvalo to dlouho, ale sám Jiří Markovič mu tuto výpověď rozmluvil, neboť věděl, že jedině poukázání na sadistickou deviaci mu může dát nějakou polehčující okolnost. Pokud by trval na svém, pravděpodobně by dostal trest smrti. Takhle z toho bylo 25 let a kastrace.
Z vězení byl nakonec propuštěn po 18 letech. Během nich se nejen choval vzorně, ale navíc pomáhal kriminalistům osvětlovat temnou mysl sadistických vrahů během řady jejich vyšetřování.
