Článek
Osoba Antonína Daňka, zběha a posléze i vraha
Antonín Daněk se narodil v roce 1953 v obci Cvrčovice, asi 30 kilometrů jižně od Brna. Na rozdíl od mnohých jiných, jejichž život skončil na šibenici, si nemohl stěžovat na svůj osud. Dětství prožil v domě milujících rodičů. Rodina se také dobře znala s manželkou prezidenta Svobody, která z Cvrčovic pocházela.
Mladý Antonín platil za vášnivého čtenáře a také nesmírně zručného člověka. Kromě toho pomáhal rodičům s péčí o malou postiženou sestřičku. Pravda, venku s kamarády provedl sem tam nějakou lumpárnu, ale nic, co by se vymykalo normálnímu klukovskému dětství.
Když byl Antonín Daněk trochu starší, vyplul ale na povrch jeden jeho problém: když se napil, ztrácel zábrany a přestával se ovládat v míře větší, než je u většiny lidí obvyklé. Jako každého muže v té době, i Daňka čekala povinná vojenská služba. I tady mu štěstí přálo. Nebyl umístěn nikde na druhém konci republiky, nýbrž sloužil v posádce v Kroměříži, odkud to měl domů poměrně blízko.
Osudná noc z 22. na 23. července
Na vojně sloužil jako řidič obrněného transportéru. A protože své úkoly plnil svědomitě, byl mu svěřen dokonce transportér velitelský. Dne 22. července večer ale vyrazil Antonín Daněk s kamarády do hospody a na zábavu do Milovic (jedná se o Milovice v okrese Břeclav). Po návratu do Kroměříže pokračoval v pití a následně se vrátil do kasáren. Tam se pohádal se službu konajícím poddůstojníkem, horší ale bylo, že ze nezabezpečené místnosti vzal samopal a 400 nábojů. Venku potom kolem jedné hodiny ráno nasedl do obrněného transportéru, prorazil bránu a vyjel z kasáren.
Transportér rozhodně nešetřil a uháněl noční krajinou až do doby, kdy se mu chtělo kouřit. V obci Rousínov proto rozstřílel trafiku a vzal si, co potřeboval, tedy dvě nebo tři krabičky cigaret. Po cestě navíc porazil několik sloupů, popelnic apod. Po dvou hodinách jízdy dorazil do Vyškova. Je však neuvěřitelné, že posádka v Kroměříži nikoho neinformovala a ani SNB, ani další vojenské posádky neměly o ozbrojeném Daňkovi ani ponětí.
Před vsí Bohaté Málkovice potom nezvládl zatáčku a transportér převrátil. Poté, co do ležícího vozidla chvíli vztekle střílel, jel proti vojenský GAZ. Pod pohrůžkou střelby jej Daněk „zabavil“ a odjel. Díky tomuto incidentu se nicméně o Daňkovi dozvěděl brněnský útvar a konečně se začalo něco dít.
Celou věc dostal k řešení plukovní politruk, podplukovník Valášek. Ten sestavil družstvo 15 vojáků, ovšem nepřidělil jim ostré náboje a vojáci sami předpokládali, že jde o nějaké cvičení. Celá kolona se rozdělila na železničním přejezdu kvůli vlaku. V autech, která přes přejezd projela, byli bohužel jediní dva lidé s ostrými náboji: podplukovník Valášek a podporučík, který s ním seděl v autě.
Zatímco zbytek kolony čekal na závorách, blížil se k němu pěšky Daněk, kterému jeho zcizený GAZ zapadl v bahně. Když Daněk viděl vojenská vozidla, začal do nich střílet. Výsledkem byli tři mrtví a dvanáct raněných. Vojáci bez nábojů neměli jak opětovat palbu a mohli se jen krýt.
Daněk se potom vydal k domu svých rodičů, kde v té době byla jen jeho matka. Ta okamžitě pochopila, co se stalo a sám Daněk jí to i řekl. Matka Daňkovi samopal vzala a zamkla v koupelně. Ten se poté sám vydal místnímu příslušníkovi VB a nechal se zatknout. Dne 13. září byl Antonín Daněk odsouzen k trestu smrti. Poslední naděje, že mu trest zmírní prezident Svoboda, jehož ženu rodina Daňkova znala, se ukázala být lichá. Ludvík Svoboda žádost o milost zamítl a poprava byla vykonána 21. prosince 1973.
O celé události nebylo v novinách ani slovo. Takový zločin, navíc v prostředí armády a takový, že by jeho popis nutně musel vyvolat řadu otázek o tom, jak byla situace řešena, chtěl režim zamést pod koberec. Pravdou je, že chyb na straně Daňkových nadřízených a mnoha dalších zainteresovaných, bylo opravdu hodně.
Nebylo všechno trochu jinak?
Současně je ale třeba zmínit i to, že strýc Antonína Daňka je přesvědčený o tom, že se vše událo jinak. Jeho synovec chtěl podle něj uprchnout s transportérem do Rakouska, ale jeho komplici se nedostavili na smluvené místo a armáda na něj posléze přichystala past. Tou pravděpodobnější ale stále zůstává verze první.
