Článek
Osoba Antonína Daňka, zběha a posléze i vraha
Antonín Daněk se narodil v roce 1953 v obci Cvrčovice asi 30 kilometrů jižně od Brna. Na rozdíl od mnohých jiných, jejichž život skončil na šibenici, si nemohl stěžovat na svůj osud. Dětství prožil v domě milujících rodičů. Rodina se také dobře znala s manželkou prezidenta Svobody, která z Cvrčovic pocházela.
Mladý Antonín platil za vášnivého čtenáře a také nesmírně zručného člověka. Kromě toho pomáhal rodičům s péči o malou postiženou sestřičku. Pravda, venku s kamarády provedl sem tam nějakou lumpárnu, ale nic, co by se vymykalo normálnímu klukovskému dětství.
Když byl Antonín Daněk trochu starší, vyplul ale na povrch jeden jeho problém: když se napil, ztrácel zábrany a přestával se ovládat v míře větší, než je u většiny lidí obvyklé. Jako každého muže v té době, i Daňka čekala povinná vojenská služba. I tady mu štěstí přálo. Nebyl umístěn nikde na druhém konci republiky, nýbrž sloužil v posádce v Kroměříži, odkud to měl domů poměrně blízko.
Osudná noc z 22. na 23. července
Na vojně sloužil jako řidič obrněného transportéru. A protože své úkoly plnil svědomitě, byl mu svěřen dokonce transportér velitelský. Dne 22. července večer ale vyrazil Antonín Daněk s kamarády do hospody a na zábavu do Milovic (jedná se o Milovice v okrese Břeclav). Po návratu do Kroměříže pokračoval v pití a následně se vrátil do kasáren. Tam se pohádal se službu konajícím poddůstojníkem, horší ale bylo, že z nezabezpečené místnosti vzal samopal a 400 nábojů. Venku potom kolem jedné hodiny ráno nasedl do obrněného transportéru, prorazil bránu a vyjel z kasáren.
Transportér rozhodně nešetřil a uháněl noční krajinou až do doby, kdy se mu chtělo kouřit. V obci Rousínov proto rozstřílel trafikua vzal si co potřeboval, tedy dvě nebo tři krabičky cigaret. Po cestě navíc porazil několik sloupů, popelnic apod. Po dvou hodinách jízdy dorazil do Vyškova. Je však neuvěřitelné, že posádka v Kroměříži nikoho neinformovala a ani SNB ani další vojenské posádky neměli o ozbrojeném Daňkovi ani ponětí.
Před vsí Bohaté Málkovice potom nezvládl zatáčku a transportér převrátil. Poté, co do ležícího vozidla chvíli vztekle střílel, jel proti vojenský GAZ. Pod pohrůžkou střelby jej Daněk „zabavil“ a odjel. Díky tomuto incidentu se nicméně o Daňkovi dozvěděl brněnský útvar a konečně se začalo něco dít.
Celou věc dostal k řešení plukovní politruk, podplukovník Valášek. Ten sestavil družstvo 15 vojáků, ovšem nepřidělil jim ostré náboje a vojáci sami předpokládali, že jde o nějaké cvičení. Celá kolona se rozdělila na železničním přejezdu kvůli vlaku. V autech, které přes přejezd projeli, byli bohužel jediní dva lidé s ostrými náboji: podplukovník Valášek a podporučík, který s ním seděl v autě.
Zatímco zbytek kolony čekal na závorách, blížil se k němu pěšky Daněk, kterému jeho zcizený GAZ zapadl v bahně. Když Daněk viděl vojenská vozidla, začal do nich střílet. Výsledkem byli tři mrtví a dvanáct raněných. Vojáci bez nábojů neměli jak opětovat palbu a mohli se jen krýt.
Daněk se potom vydal k domu svých rodičů, kde v té době byla jen jeho matka. Ta okamžitě pochopila, co se stalo a sám Daněk jí to i řekl. Matka Daňkovi samopal vzala a zamklo v koupelně. Ten se poté sám vydal místnímu příslušníkovi VB a nechal se zatknout. Dne 13. září byl Antonín Daněk odsouzen k trestu smrti. Poslední naděje, že mu trest zmírní prezident Svoboda, jehož ženu rodina Daňkova znala, se ukázala být lichá. Ludvík Svoboda žádost o milost zamítl a poprava byla vykonána 21. prosince 1973.
O celé události nebylo v novinách ani slovo. Takový zločin, navíc v prostředí armády a takový, že by jeho popis nutně musel vyvolat řadu otázek o tom, jak byla situace řešena, chtěl režim zamést pod koberec. Pravdou je, chyb na straně Daňkovo nadřízených a mnoha dalších zainteresovaných bylo opravdu hodně.
Nebylo všechno trochu jinak?
Současně je ale třeba zmínit i to, že strýc Antonína Daňka je přesvědčený o tom, že se vše událo jinak. Jeho synovec chtěl podle něj uprchnout s transportérem do Rakouska, ale jeho komplici se nedostavili na smluvené místo a armáda na něj posléze přichystala past. Tou pravděpodobnější ale stále zůstává verze první.
