Článek
Legionáři konečně doma
Repatriace desítek tisíc československých vojáků z Ruska, Itálie a Francie byla obrovským logistickým i politickým výkonem. Prioritu měly transporty z Itálie a Francie, zatímco tzv. sibiřská anabáze trvala nejdéle. Poslední ešalony dorazily až v průběhu roku 1920. Přesto tím ale problémy teprve začaly. Stát sice zřídil zvláštní orgán, Kancelář československých legií, která koordinovala přepravu, ubytování a následné začlenění vojáků do civilního života, tak snadné to ale nebylo.
Když se na jaře 1920 uzavíraly poslední transporty z Vladivostoku, v očích mnoha legionářů se mísil pocit hrdosti s obavou. Vrátit se domů po letech války, po sibiřských mrazech a po revoluci, která v Rusku změnila svět, znamenalo vstoupit do země, kterou sami pomáhali vytvořit, ale kterou zatím vůbec neznali, a která na ně nebyla tak úplně připravená. Československá republika byla v době jejich návratu pouhé dva roky stará, ekonomicky vyčerpaná a administrativně nehotová. Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat.
Obecná úcta ano, ale…
Přestože veřejnost vítala legionáře jako osvoboditele, už v prvních měsících po návratu se začaly objevovat problémy a třecí plochy. Jak zní citát jednoho historika: „Z hrdinů se stávali uchazeči o zaměstnání“. Mnozí legionáři přitom očekávali, že nová republika jejich zásluhy odmění nejen obecným uznáním, ale i konkrétními výhodami. Legionáři si představovali místa ve státní službě, půdu či výsluhy. Jenže státní správa, sama teprve pracně budovaná, nemohla takové sliby v potřebném rozsahu v žádném případě naplnit.
Parlament se proto již v roce 1919 pokusil situaci řešit a schválil zákon, který stanovil, že legionáři mají přednost při obsazování státních míst. Šlo o to, že do zápočtu služebních let se jim doba vojenské služby započítávala až trojnásobně. Legionáři měli rovněž nárok na zvláštní příplatky a podporu při návratu do civilního života.
Legionářům se stavěli pomníky, životem se ale často museli protloukat poměrně složitě.
Jak už to tak ale bývá, stoprocentně dokonalé řešení podobných problémů prostě neexistuje. Pro mnohé legionáře byl i tento zákon nedostatečný a zároveň se z druhé strany stal zdrojem společenského napětí. Veřejnost, vyčerpaná válkou, vnímala „legionářský zákon“ poměrně negativně. Podle mnohých vznikala ve státní správě nová vrstva úředníků, která začala být ironicky označovaná jako „legionářské kádry“. Veřejnost se tak na legionáře začala dívat s jistým podezřením.
Poslanci se také přeli, zda mají být výhody trvalé nebo jen přechodné. Někteří politici tvrdili, že stát si nemůže dovolit vytvořit privilegovanou skupinu „zasloužilých občanů“, protože by tím popřel rovnost, která byla jedním ze základů republiky. Přesto zákon prošel a vytvořil právní rámec, který určoval status legionářů po celé meziválečné období.
Jedinou větší organizací, v níž měli legionáři skutečně přednost, byla armáda. Na vyšších pozicích měli opravdu většinu a překonávali významně svými počty bývalé důstojníky rakousko-uherské armády.
Osobní zkušenosti
I samotní legionáři vnímali, že se v očích veřejnosti pohybují mezi dvěma póly: heroickými osvoboditeli národa a pragmatickými příjemci výhod. Jestliže těsně po válce převládala první poloha, později se začalo veřejné mínění překlápět do té druhé.
Mnoho legionářů zažívalo také pocity, které jsou společné většině navrátilců z jakékoliv války. Z armády byli zvyklí na pevný řád, v němž bylo snadné upínat se k ideálům. Realita civilního života první republiky byla mnohem komplexnější. Kázeň a řád světa, kde všichni mířili za stejným ušlechtilým cílem, jim logicky nahradil svět, kde na ideály nezbýval čas a lidé museli řešit ceny potravin, bydlení, nezaměstnanost nebo rodinné problémy. Mnoho legionářů, stejně jako mnoho dalších veteránů ze všech ostatních válek, tuto situaci neustálo, řešilo ji alkoholem nebo dokonce sebevraždou.
Legionáři se vraceli země, která jim sice byla vděčná, ale která už nepotřebovala hrdiny, nýbrž dělníky, úředníky a daňové poplatníky.
