Článek
Židé v Chebu
Židovská komunita žila v Chebu už od 13. století a jako všude jinde, i zde měli Židé specifický status. Na jednu stranu byli pod ochranou krále, na stranu druhou byli vyčleněni z běžného života, mohli vykonávat jen konkrétní činnosti apod. A navíc platilo, že ochrana-neochrana, Židé se velmi často stávali terčem násilných útoků ostatních obyvatel. Ať již byli obviňováni z nekalých činů nebo se lidem zachtělo jejich majetku (anebo oboje), pogromy nebyly nic výjimečného. Někdy se děly přímo s královským souhlasem, jindy spoléhaly na jeho benevolenci, pokud jde o násilí páchané na nekřesťanech.
Asi nejtěžší chvíle zažili chebští Židé v roce 1350. V souvislosti s morovou epidemií, která se šířila Evropou, se stále častěji konaly i pogromy. Na koho jiného taky onen mor, svést, že? Ve zmíněném roce nicméně proběhl pogrom v takovém rozsahu, že místní komunitu prakticky zlikvidoval. Někdy se udává, že při něm zahynuli všichni místní Židé, ve skutečnosti se některým podařilo uprchnout, to ale na jeho hrůzném rozsahu nic nemění.
Chebští obyvatelé tím nicméně rozzuřili Karla IV. Ten sice nad mnohými jinými pogromy, především v Německu, přivíral oči nebo je rovnou povoloval, tenhle se však udál bez jeho svolení. Navíc zasáhl přímo jeho ekonomické zájmy, které u chebských Židů měl. O míře jeho rozzlobení svědčí i fakt, že se do Chebu vydal okamžitě poté, co k němu doputovala informace o pogromu.
Na místě činu byl už osm dní poté, co k němu došlo, a žádal přísné potrestání viníků. Nakonec ale hlavy nepadaly a Karel IV. se spokojil s finančním odškodněním, ve městě také zakázal cechy. V roce 1364 potom Židům v Chebu opět potvrdil jejich práva, a i když už komunita nenarostla do původní velikosti, Židé se do Chebu vrátili. Jenže netrvalo dlouho a opět se dostali do problémů.
Židé v Chebu za krále Zikmunda
Karlův syn Václav IV. důsledně trval na respektování práv, která Židé v Chebu měli a znovu jim je potvrdil listinou. Poté ale přišel chaos spojený s bojem o vládu nad Čechami a také husitské války. V těchto krvavých zmatcích opět vypluly na povrch staré vášně. Rozdíl byl v tom, že nyní už chebští nechtěli opakovat stejnou chybu a rozhodli se Židů zbavit „oficiální cestou“.
Zikmund Lucemburský byl žádán, aby povolil vyhnání Židů z Chebu a poté o to, aby jim bylo povoleno se vrátit.
V roce 1430 proto požádali krále Zikmunda, aby jim dal svolení k vyhnání Židů z města. Oficiálně udávaným důvodem bylo to, že se Židé předtím neúčastnili obrany města při obléhání husity. To sice byla pravda, ale přesně to jim královské listiny umožňovaly. Zikmund ale přání vyslyšel a Židy vyhnat povolil. Nadšené obyvatelstvo si nebralo servítky, Židé byli donuceni vzdát se všech svých privilegií, opustit město a synagogu si zabralo město.
Jenomže ouha, chebští brzy zjistili, že bez Židů a jejich finančního podnikání to nejde tak dobře jako s nimi. Uběhly pouhé čtyři roky a Cheb žádal Zikmunda o laskavost znovu. Tentokrát o to, aby Židům povolil pobyt a podnikání ve městě. Co si o tom myslel sám Zikmund už asi nezjistíme, povolení nicméně opět udělil. Omezeno bylo na 16 rodin, které navíc musely platit za ochranu. Přišla nejprve jedna rodina a v roce 1437 žily v Chebu dvě. Zkrátka a dobře, populismus a nenávistná politika se prostě nevyplácí. Ani ve středověku, ani dnes.
