Článek
Odboj není jen jeden
Dnes se nebudeme zabývat otázkou zahraničního odboje, který je specifický tím, že všichni, kdo se do něj mimo území protektorátu zapojili, mohou být jednoznačně označení za bojovníky proti nacismu. Všichni dostali možnost se postavit nepříteli se zbraní v ruce a nemusíme proto u jejich jmen přemýšlet o tom, zda byli či nebyli odbojáři.
Také ti, kdo se v protektorátu odvážili přímo vystoupit proti nacistům ať již prostřednictvím sabotáží, shromažďování zpravodajských informací a předávání je do zahraničí nebo skrze přímou pomoc parašutistům byli nepochybně zapojeni do odboje a patří jim naše velká úcta. U toho to ale nekončí. Velmi často se zapomíná i na třetí skupinu obyvatel, kteří si také zaslouží naše uznání, a přitom jsou dnes již prakticky neviditelní.
Nenápadný odboj nebyl zbytečný ani snadný
Celá řada lidí sice na první pohled žila v protektorátu v souladu s jeho pravidly a navenek svůj odpor k okupaci nijak neprojevovala, současně ale v určitých situacích prokázali svoji odvahu a nezměněný morální kompas. A nemuselo to znamenat, že vyhodí do povětří most. Stačilo, aby ze svých skromných přídělů část věnovali někomu potřebnému, typicky rodinám zatčených. I to byl ve skutečnosti akt odporu.
V době, kdy začali být Židé nuceni nosit nechvalně známou žlutou hvězdu, byla v Praze uspořádána akce, při níž se utvořily páry lidí bez hvězdy – s hvězdou a korzovaly po nábřeží. Maličkost? Ne, další ukázka vzdoru, a dokonce potenciálně poměrně nebezpečná. Do stejné skupiny aktivit patří i bojkot protektorátních novin, při němž lidé noviny nekupovali ale současně kamelotům zaplatili. Zdánlivá banalita ale ve skutečnosti čin, který měl v daném okamžiku smysl.
Potom je zde poslouchání zahraničního rozhlasu, je dobře známé, že za něj od určité doby hrozil trest smrti, o banalitu v tomto případě tedy skutečně nešlo. A přesto jej mnoho Čechů poslouchalo. Díky tomu se jim dostávaly informace, které potom „šeptandou“ předávali dalším a napomáhali tím udržovat ducha odporu v obyvatelstvu.
Za zmínku stojí i snaha mnoha lidí pracovat ve svých továrnách co nejpomaleji. Byly dokonce organizovány i hromadné akce tohoto typu, tou nejznámější je tzv. želví týden. Vyrobit za směnu o několik procent výrobků využitelných německým hospodářstvím nebo přímo jeho ozbrojenými složkami méně je bezpochyby odbojový akt. I zde pak hrozilo riziko, že za to bude dotyčný hnán k zodpovědnosti a mohl skončit klidně na popravišti.
Tyto zdánlivé drobnosti si zkrátka zaslouží pozornost a všichni ti, kteří se jich účastnili, jsou hodni obdivu a mají naprosté právo nazývat se odbojáři.
Zdroje informací: https://cesky.radio.cz/hrdinove-na-ktere-se-zapomina-8573586
