Článek
Stručná historie pevnosti Terezín
Na konci 18. století začala být v Litoměřickém okrese budována nová pevnost. Ta se zapsala do historie velmi výrazně a několika způsoby, byť možná jinak, než její stavitelé předpokládali. V první řadě nelze opomenout fakt, že se jedná o jednu z nejlépe zachovaných a současně největších pevností tzv. bastionového typu na světě. I když se nikdy nedostala do přímého boje, prakticky celé století působila odstrašujícím dojmem na Prusy. Ve 20. století se však hrůza a děs přesunuly dovnitř pevnosti.
Terezín za druhé světové války
V roce 1940 začalo německé gestapo využívat tzv. Malou pevnost jako jedno ze svých nejkrutějších vězení. V hlavní pevnosti bylo potom od konce roku 1941 židovské ghetto. Pevnost Terezín nikdy nebyla vyhlazovacím koncentračním táborem, více než 80 000 lidí ale bylo právě odtud do vyhlazovacích táborů deportováno. Na 35 000 lidí zde potom během války i kvůli krutým podmínkám zemřelo. V Malé pevnosti potom zemřelo 3000 vězňů, z velké části skvělých českých vlastenců.
Na konci dubna 1945 se v Terezíně nacházelo necelých 18 000 lidí. S tím, jak se hroutila německá obrana, sem ale najednou začaly přijíždět transporty vězňů z koncentračních táborů, které Němci narychlo opouštěli. Lidé, kteří sem přijížděli, byli často v tak zuboženém stavu, že byli spíše někde mezi životem a smrtí. V transportech po vystoupení vězňů zůstávaly stovky mrtvých těl a mnozí z nově příchozích byli samozřejmě nemocní.
V roce 1942 byl natočen propagandistický film o ghettu Terezín, který jej líčil jako příjemné místo, kde je o všechny dobře postaráno.
Peklo jménem Terezín
V celém Terezíně se rychle začala šířit choroba, které se lidé báli od nepaměti. Jednalo se o skvrnitý tyfus, který přenáší především vši. Těch bylo mezi vězni v Terezíně samozřejmě nepočítaně. Lékaři mezi vězni se snažili upozornit Němce na to, že situace se stává kritickou. Velitelé tábora však nejen že je neposlouchali, ale za podobná oznámení je naopak trestali. Lidé také museli kopat protitankové příkopy bez ohledu na svůj stav. Desítky nemocných a vyčerpaných přitom umíraly přímo při práci.
Vzorky krve vězňů z Terezína se nicméně dostaly do laboratoří Státního zdravotního ústavu a laboratorní testy ukázaly, že jde skutečně o skvrnitý tyfus. Čeští lékaři vedení doktorem Karlem Raškou (po většinu války aktivním odbojářem) se vydali přímo do Terezína a žádali o vstup. Němci jim to zpočátku odmítali dovolit, avšak nakonec se do pevnosti přece jen dostali.
Obraz, který se jim ta naskytnul je asi jen těžko popsatelný. Všude ležely desítky mrtvých, další lidé umírali a všichni byli v naprosto zbídačeném stavu: špinaví, zavšivení a na kost vyhublí. Během odběru vzorků se pak lékaři stali jakoby mimochodem svědky popravy asi padesáti zatčených odbojářů.
S tím, aby v Terezíně s epidemií začali bojovat čeští lékaři nakonec souhlasil samotný K. H. Frank. Jeho podmínkou však bylo, aby byla celá akce oficiálně zaštítěna Mezinárodním Červeným křížem. Doktor Raška dal narychlo dohromady tým deseti lékařů a v prvních květnových dnech vyrazili do Terezína. Zoufale jim však chyběly zdravotní sestry, o které byla požádána nemocnice na Bulovce. Ta však měla německé vedení a uvolnění sester bylo zamítnuto. Vrchní sestra Božena Maternová proto o pomoc požádala žákyně posledního ročníku ošetřovatelské školy. Zcela narovinu jim řekla, že půjde o extrémně nebezpečnou věc a pokud se rozhodnou do Terezína jet, půjde jim o život. Dobrovolně se přihlásil celý ročník, ani jedna dívka nezůstala stranou. Žádná z nich přitom nebyla očkovaná.
Po skončení války bojovalo s epidemií mnoho zdravotníků i dobrovolníků. Někteří se sami nakazili a zemřeli
Sedmatřicet budoucích sester ani nemělo možnost podat doma zprávu a vyrazily do Terezína. Na místo dorazily 4. května a okamžitě začaly pomáhat lékařům. Jejich prvním úkolem bylo začít oddělovat mrtvá těla od živých a ty potom stříhat, holit, umývat. O den později vypuklo v Praze povstání a německá posádka Terezín opustila. Nad pevností zavlála po dlouhých šesti letech Československá vlajka, na průběhu boje s epidemií se toho příliš nezměnilo. Dokonce dorazil ještě jeden transport vězňů z koncentračního tábora Bergen-Belsen.
Doktor Raška se zoufale snažil sehnat pomoc, americká armáda však bohužel nesměla překročit demarkační linii, a proto mu alespoň poskytla DDT pro odvšivování. Dne 8. května, tedy v den německé kapitulace, se k Terezínu dostala Rudá armáda a posléze se k českým a židovským lékařům přidala i část jejího zdravotnického personálu. Válka byla sice minulostí, epidemie tyfu ale v Terezíně zuřila i nadále. Zvládnout se jí podařilo až během léta a počet jejich obětí v Terezíně se odhaduje na 1500. Mezi mrtvými byli i zdravotníci včetně jedné žákyně ošetřovatelské školy, která se tak již nedočkala možnosti složit závěrečnou zkoušku.
A doktor Raška?
Doktor Raška přežil a pracoval v 60. letech pro Světovou zdravotnickou organizaci. Byl jedním z hlavních strůjců úspěšné kampaně za vymýcení pravých neštovic, Dodnes se jedná o jedinou nemoc, u které se to lidstvu podařilo. Ani to, ani jeho hrdinství z Terezína ale nezabránilo komunistickému režimu, aby jej po roce 1968 nepropustil z práce bez nároku na penzi…
Zdroje informací:
1) Smrtící nákaza v Terezíně: Hrdinství českých zdravotníků zabránilo dalšímu šíření
2) Památník Terezín: Osvobození
3) Tyfus je strašně těžká nemoc. Příběhy žen, které přežily epidemii v ghettu Terezín
