Článek
Kdo byla Žofie Veselíková?
Žofie Bergerová, později Červená a poté i Veselíková, se narodila v roce 1896 v Liberci do rodiny truhlářského mistra. Rodina se po smrti otce přestěhovala do Prahy a sama Žofie se v roce 1920 se provdala za Jiřího Červeného, spoluzakladatele tehdy populárního pražského kabaretu Červená sedma. V tomto manželství se jí narodily dvě dcery včetně zmíněné Soni Červené. Od samého počátku projevovala Žofie touhu a ambici zařadit se k vyšším společenským vrstvám. Její nákladný život šel ruku v ruce s rozpadem manželství v polovině 30. let. Zajímavé je, že i přes rozvod zastupoval bývalou ženu v pozdějších letech coby advokát několikrát u soudu. Pojďme ale dále.
Volba dalšího partnera tak nějak odrážela její přístup k životu. Rok po svém rozvodu se provdala za bohatého a o dvacet let staršího majitele transportní firmy s pobočkou v Hamburku. Tím se opět posunula na společenském žebříčku směrem nahoru, což jí maximálně vyhovovalo. Když potom její manžel v roce 1938 zemřel, sama převzala jeho firmu a snažila se jí řídit. Úspěšná v tom nebyla. Přišla ale okupace a ta otevřela Žofii nové možnosti.
Žofie Veselíková, kolaborace i zatčení gestapem
V protektorátu začala Žofie Veselíková celkem bezohledně těžit z nacistického režimu. Její židovský společník Arnošt Faul byl zatčen gestapem a po propuštění pod tlakem okolností prodal Veselíkové svůj podíl ve firmě hluboko pod cenou, načež emigroval. Podobným způsobem získala v roce 1939 velkostatek v Olbramovicích od židovské rodiny Pollakových, kteří se snažili zachránit majetek před konfiskací. Veselíková jim vyplatila jen zlomek hodnoty a po jejich nuceném vystěhování rodina skončila v transportech do vyhlazovacích táborů.
V dubnu 1940 podala dokonce žádost o říšskoněmeckou státní příslušnost. Odůvodnila ji údajným německým původem matky. Ke stejnému kroku pak donutila i svoji starší dceru. Začala také hostit řadu protektorátních činitelů, příslušníky pražského gestapa nevyjímaje. Prokazatelně spolupracovala jako konfidentka. Na Voticku potom zneužívala svůj vliv k nátlaku na české sousedy. Způsob nátlaku byl vždy stejný. Pokud dotyční odmítli prodat svoje nemovitosti, požadovala u německých úřadů uvalení vnucené správy na jejich majetky, které následně jako říšská Němka levně skupovala.
Svoje síly ale Veselíková poněkud přecenila. Dopouštěla se totiž finančních podvodů. Jeden příklad za všechny: pod záminkou nákupu dalších pozemků vylákala z jednoho důvěřivého vdovce 1,5 milionu korun. Když pak žádal peníze zpět, křivě ho udala gestapu, což vedlo k jeho zatčení. Olomoucké gestapo, které případ vyšetřovalo, si ale brzy uvědomilo, že Veselíková lže a zneužívá německé úřady k osobnímu prospěchu. V srpnu 1943 byla zatčena a v prosinci pak byla deportována do koncentračního tábora Ravensbrück.
Z koncentračního tábora se Veselíková vrátila do Prahy v květnu 1945. Okamžitě se stylizovala do role oběti nacismu. Podařilo se jí získat osvědčení o československém občanství a okamžitě začala usilovat o restituci zkonfiskovaného majetku v Olbramovicích a na Voticku. Její minulost ji však brzy dostihla. Na základě trestních oznámení poškozených byla v prosinci 1945 zatčena a vyšetřována.
Veselíková se před soudem hájila tvrzením, že přijetí německého občanství jí doporučili čeští přátelé, aby mohla provádět odbojovou činnost v rámci ilegální skupiny Brutus. Dnes už ale výzkum víceméně jasně prokázal, že žádná odbojová skupina Brutus neexistovala a jednalo se o poválečnou konstrukci kolaborantů jako byla Veselíková. Jenomže důkazy chyběly a Veselíková tak byla odsouzena jen na jeden rok těžkého žaláře za přijetí německé státní příslušnosti a urážku národního cítění.
Žofie Veselíková a StB
Po propuštění se dokonce domáhala odškodnění. Tím však vyprovokovala StB, která ji po únoru 1948 znovu zatkla. StB šlo ale o něco jiného než o řešení jejích poklesků z doby války. Kvůli jejím kontaktům na prvorepublikovou i protektorátní elitu po ní chtěla Státní bezpečnost spolupráci. Veselíková tak podepsala vázací akt a pod krycím jménem „Esther“ dodávala zprávy.
Zároveň ale Veselíková plánovala útěk do zahraničí a sňatek s bohatým cizincem. Její chování bylo pro StB nečitelné a nespolehlivé. A když navíc došlo k čistkám i uvnitř StB, ztratila Veselíková ochranu. V listopadu 1950 byla znovu zatčena. Pravděpodobně sama pochopila, že z tohohle už se nedostane. Čekaly jí tvrdé výslechy a její zdravotní stav se dramaticky zhoršoval, samozřejmě bez odpovídající lékařské péče. Žofie Veselíková zemřela koncem roku 1950 na následky svého pokusu o sebevraždu jako psychicky i fyzicky zlomená žena.
A proč si připomínat právě její osud? Prostě proto, že i takové příběhy jsou součástí naší historie, bez ohledu na to, zda se nám to líbí nebo ne. Žofie Veselíková nebyla ani nacistka ani komunistka. A přesto se kvůli materiálnímu prospěchu neváhala oběma těmto režimům upsat.
