Článek
Kdo byli adamité?
Tato logická a zdánlivě jednoduchá otázka je ve skutečnosti poměrně komplikovaná. Pod označením adamité je totiž v dnešní době chápáno v různých částech Evropy něco trochu jiného. Existence takto pojmenované sekty je zmiňována již ve starověku a podle aktuálního stavu našich znalostí se jednalo nejspíše o skupinu vycházející z gnostického učení.
Ve středověku se v různých částech Evropy objevili jejich následovatelé. Známé jsou skupiny z Nizozemska i jiných zemí, rozšiřovala se třeba tzv. sekta Valdenských. A právě u této skupiny je třeba začít s popisem adamitů v tom smyslu, jak je chápán českou historií.
Adamité u nás
Pronásledování valdenského hnutí ze strany inkvizice jej dokázalo poměrně efektivně rozprášit a jeho členové vytvářeli malé, izolované komunity. Na území českého království se podobné skupiny začaly dostávat ve 13. století spolu s německými kolonisty osidlujícími především pohraniční oblasti.
Co ale valdenští hlásali tak zásadního, že si vysloužili exkomunikaci a církevní pronásledování? Jejich učení se nápadně podobalo tomu, s čím o něco později přišel Jan Hus. I on čerpal od valdenských inspiraci, byť se k nim otevřeně nehlásil.
A právě z tohoto podhoubí se v době husitské revoluce začal vytvářet radikální názorový proud, jehož čelným představitelem byl jistý Martin Húska přezdívaný Mluvka. Od této chvíle mluvíme o adamitech v českém smyslu, někdy se používalo též označení pikarti (podle sekty z francouzské sekty z Pikardie).
A co tedy tito pikarti hlásali? V zásadě šlo o husitské učení dovedené ad absurdum: mše svaté je třeba sloužit pod širým nebem, není důvod proč mít kostely, kázat a sloužit mše může kdokoliv, kněží by neměli mít žádné drahé oblečení… to byl ale teprve začátek. Vycházelo se třeba vstříc konci světa, po němž nastane ráj na zemi. Když nepřichází, tak ho pojďme zařídit. Jak? Přece tím, že pobijeme všechny služebníky ďábla!
A jak to vypadalo ve skutečnosti? Nájezdy na vesnice, plenění, vypalování domů… Není také pochyb o tom, že se k adamitům začali přidávat i lidé, kteří s původním náboženským rozměrem celého hnutí neměli vůbec nic společného a lákalo je především možnost chování ve světě, kde je „vše dovoleno“.
Adamité ve své nizozemské verzi v Amsterdamu
Husitští velitelé si uvědomovali, jaké riziko pro ně tyto radikální proudy uvnitř hnutí představují. Rozhodli se proto proti nim zakročit. Adamité se postupně začali stahovat, až se usadili na ostrůvku v oblasti Nežárky a potoku Řečice. V tuto chvíli se již jednalo skutečně o sektu zcela vymknutou veškerým pravidlům i jejím původním vlastním principům. A právě zde mají původ zprávy o orgiích a odhazování šatů. Pravděpodobně k tomu skutečně docházelo. „Ideologické zaštítění“ těchto projevů zařídila víra, že adamité již nejsou zatíženi břemenem Adamova vyhnání z ráje a šaty proto pro ně přestávají být nutností, stejně jako v ráji původním.
Zničení a masakr adamitů
Husitské elity se s vědomím rizik, které představovala nejednotnost, odhodlaly k akci. V říjnu 1421 vyrazila proti poslední velké baště adamitů vojenská výprava v čele se samotným Janem Žižkou. Celý tábor byl kompletně zničen, jeho osazenstvo popraveno a předáci Martin Húska s Janem Jednookým byli posléze upáleni v sudu v Roudnici nad Labem.
Zkazky o adamitech si ale žily dál svým životem a přesto (nebo spíš právě proto), že o nich bylo učiněno jen málo dobových zápisů, se historky o nich začaly nafukovat a zveličovat. Vznikla tak představa, která byla v období baroka chápána jako tak absurdní, že jí tehdejší učenci odmítli věřit a celé působení adamitů v husitské době považovali za mýtus. O tom, že adamité skutečně existovali a o jejich popis se zasloužila až historická věda 19. a 20. století.
Jan Žižka a upálení adamitů
Pokud máme na konci odpovědět, co je pravdy na tom, co se o adamitech říká, tak je třeba odpovědět, že poměrně dost. Skutečně se dopouštěli násilí, smilstva a dalších excesů. Ty nejextrémnější projevy adamitství jsou však spojeny jen s úplným koncem tohoto hnutí, kdy se zásadním způsobem odchýlilo od svého původního učení.
