Článek
Velké vášně na sítích a ohlas vyvolal článek Kempování ovládla bezohlednost a konzum. Je to ještě vůbec kempování?
Ačkoli je jasné, že vždy bude více protichůdných názorů ve všech pohledech v podstatě na cokoli, v tomto případě drtivá většina čtenářů souhlasila. Z reakcí je zřejmé, že způsob kempování jako takový se opravdu mění a mnohým nezbývá nic jiného než nostalgicky vzpomínat na staré dobré časy.
Cestování do neznáma a s ním souběžné kempování, kdy se musel člověk starat o vše sám, bylo vždy o dobrodružství, výzvách a pocitu samostatnosti. Cestovalo se podle knižního atlasu nebo rozkládací papírové mapy. Kde selhávala schopnost se zorientovat v mapách, stačilo přibrzdit, stáhnou okénko a prostě se na ulici zeptat. Své okolí každý poznal a rád poradil. Občas se díky dobré radě a přidanému tipu, co nevynechat, změnil cíl cesty nebo alespoň časový harmonogram. Pitná voda se na cestách dala nabrat ve studni na návsi nebo u pramene za vsí. Nutné opravy vyřešily šikovné ruce chlapů z dílny místního družstva. Na počkání a za pár korun strčených do kapsy montérek nebo pár piv. Zájezdní hostince byly od dopoledních hodin až do večera plné a nabízely jídla, která dnes již v restauraci nedostanete.
Jistě, časy se mění. Při sebemenší poruše na autě se volá odtahovka, nikdo v blízkém servisu totiž nemá čas a na zdiagnostikování potíží čekáte dny, někdy týdny, na následnou opravu někdy i měsíce. V restauraci nedostanete pořádně rozležený poctivý včerejší guláš nebo svíčkovou a kdysi vyhlášené hostince se změnily na penziony, kde se moc nevaří. Menu z polotovarů je podávané od 11 do 14 hodin a pak na polotovarovou hotovku čekáte půl hodiny v prázdném lokále, ale již s 30% příplatkem. Mění se tedy časy k lepšímu? Padesátiletého, zdvořilého a usměvavého číšníka, který měl vždy čerstvě roztočených a na podnose naráz roznesených 15 piv nahradila zamračená mladá servírka, která jen neochotně jde mezi lidi, a ještě neochotněji odkládajíc svůj mobilní telefon, který bedlivě za barem sleduje. Mechanika na družstvě neseženete. Družstva zmizela podobně jako statní číšníci. Ve vesnické autodílně trávíte prvních 30 minut sepisováním zakázkových listů a čtením padesátistránkových obchodních podmínek. Běžný náhradní díl na skladě také nenajdete.
Ale zpět ke kempování. Na cesty mnozí vláčíme pohodlná, div ne masážní křesla, rychlovarné konvice, mikrovlnky, pračky, televize a zastavujeme jen v místech, kde je dobrý internetový signál. Bez něj jsme ztraceni. Nespustí se nám aplikace, která ukáže, jak bude za hodinu. Bez aplikací nezjistíme, jak uvařit a jak to pak sníst, nezjistíme kudy jet a mnozí ani kam. Své kroky měříme a cílíme pomocí chytrých telefonů, náramků nebo hodinek. Díky nim počítáme i přijaté a spálené kalorie, pečlivě sledujeme spotřebu auta nebo ovulaci. Bez aplikací jsme prostě ztraceni v terénu a nepoznáme-li svou okamžitou GPS polohu, necítíme se bezpečně. Bez internetu se dnes nedá cestovat, natož žít. Jak by se dozvěděli lidé na facebooku, které sice nepoznáme, ale nazýváme je přáteli, o tom, kde jsme jedli, kde zaparkovali, kde tankovali a kde a co nakoupili? Jídlo ani pití si nevychutnáme, pokud ho nenafotíme a nesdílíme. Nevadí nám veřejné sdílení fotek z pláží, z restaurací, občas i z ložnic, ale sdílet s někým neznámým místo u jednoho stolu v restauraci? To raději stojíme bokem a čekáme až se nějaký stůl uvolní. Smutná doba.
Mnozí cestovatelé, můžeme-li je tak nazvat, dokonce ani neplánují, kam jet a co vidět. Prostě na sociálních sítích položí otázku „Kam máme jet na víkend?“ a čekají na komentáře. Jiní mnozí jim hned nabídnou své vlastní zážitky, svá místa, své tipy a své názory. Někteří v dobré víře, někteří za peníze. Nikdo nemůže očekávat, že jiný poskytne zdarma svůj itinerář. Doba je šílená. Část cestovatelů nasedne doma do obytného auta a udělá si kolečko po bližších nebo vzdálenějších státech. Každý den oznámí prostřednictvím sítí, že právě urazili v kuse dalším 700 km a projeli za den 3 státy. Přidají fotky z hranic nebo fotky nějakého zajímavého místa, okolo kterého neplánovaně projeli, ale jeho prohlídkou se nezdržovali. Na fotkách nesmí chybět nové obytné auto i s majiteli, kteří vyplazují jazyk nebo se jinak ksichtí. Dále pak spokojený pes, něco k jídlu a pití a pak se najde občas i jedna fotka hor, moře nebo hradu v dáli na kopci. A nesmíme zapomenout přidat fotky z letišť, přístavů či trajektů. Všichni musí vidět, jak se máme dobře a jak si to užíváme. Ale je to užívání si nebo jen hloupá honba za sledovaností a falešným pocitem důležitosti?
Nic a nikoho na cestách osobně hlouběji nepoznáváme.Stačí nám projít zámeckou zahradu a nafotit materiál pro konzumenty zvenčí. Nebudeme přece ztrácet čas placenou prohlídkou interiéru zámku. Potkáme-li na parkovišti jiné obytné auto z naší domoviny, zásadně nezdravíme a děláme, že je nevidíme. Rychle jdeme fotky přidat da cestovatelských skupin na sítích, nenecháme se přeci předběhnout těmi vetřelci. To budou nějací vesničáci z Vysočiny, mají na poznávací značce písmeno J. My máme A, to jediné uznáváme. Tak rychle nasedat, jedeme dál, máme před sebou dnes ještě 400 km. Hlavně musíme místo krás okolo sledovat mobil, už máme u fotek deset lajků. Ano, toto je přesně konzumní kempování a cestování. Zážitky si vychutnáme jen pokud je lajkuje dost lidí. Do objektivu mobilu se usmíváme, bude víc lajků. Jsme jinak celý den naštvaní. Není divu. Auto parkující vedle nás nerespektuje, jeho řidič nechal jen metrovou mezeru, závora na vjezdu do parkoviště se zvedne jen za poplatek a je tu kamera, co znamená, že musím po svém psovi uklidit bobek. To vše člověka fakt naštve.
Naštěstí tohle není popis chování většiny, ale mnozí z nás se shodneme na tom, že podle tohoto vzorce se začíná chovat více a více cestovatelů, pokud je cestovateli lze vůbec nazvat. Cestování má být o poznávaní nových lidí, kultur, památek nebo jiných zajímavostí. Musíme si cíle sami objevovat, a hlavně se musíme naučit opět své pocity prožívat sami, ne zprostředkovaně pomocí sociálních sítích. Musíme začít znovu přemýšlet a sbírat pro vlastní život vlastní zkušenosti. Musíme se začít zajímat o přátele ve svém okolí, které osobně poznáme a něco nás s nimi pojí. Musíme začít žít své vlastní životy, ne ty internetové. Pojďme svou vlastní cestou za vlastními zážitky a nekopírujme ty, kteří mají potřebu být následováni a bez lajků si život neumí představit. Oni to nedělají pro vás ale pro sebe a jejich pocit zajímavosti. Šťastnou cestu nebo lépe, šťastnou vlastní cestu.
