Článek
Nedávná návštěva rodných Čech po letech mě zaskočila. Teprve s odstupem vidím, v čem všem dokážeme být originální. Dokonce i v používání jazyka.
Jako na některé naše další speciality jsem pozapomněla, že jsme si z českého jazyka udělali mateřskou školku. A to i tam, kde se to vůbec nehodí.
Zdrobněliny se samozřejmě používají i v jiných jazycích, ale v jiné míře a tam, kde mají svůj smysl. Naše takřka všudypřítomné „zmenšování“ jde ale často za hranu slušnosti a únostnosti. Zatímco jiné národy používají zdrobněliny jako výraz nebo vztah k tomu, co popisují, u nás jako bychom vyjadřovali spíš vztah k tomu, s kým mluvíme. Jak jinak nazvat protivnou žoviálnost čísníků, prodavačů a dalších pracovníků ve službách?
Zachtělo se mi dobrého guláše a vyrazila na něj s dávnou kamarádkou. Těšila jsem se, jak si užiju starého dobrého českého života, ale brzy mi došlo, že na některé zapomenuté obyčeje se mi nechce znovu zvykat. Kupříkladu na nevyžádanou bodrost na hranici dětského žvatlání.
„Dáte si k tomu gulášku i pivečko“? Zarazila jsem se. Neobjednala jsem si přece žádnou zmenšenou porci. Chci poctivý guláš a pivo nepiju, což jsem číšníkovi hned sdělila. Podíval se na mě podezíravě a jeho výraz říkal: „Češka a nepije pivo? To by mě zajímalo, co si k tomu guláši chce dát.“
„Tak radši vínečko?“
„Ano, červené prosím.“
„Přinesu skleničku nebo rovnou lahvinku?“ Podíval se zkoumavě na moji kamarádku, jestli mě podpoří. Po obídku jsme pokračovaly kafíčkem s mlíčkem, respektive presíčkem, ale to už jsem měla trochu hladinku, protože jsme si nakonec daly tu lahvinku.
Už tam nepůjdu. Ne kvůli tomu guláši, ten byl poctivý a výborný, ale protože mi v podniku nebylo příjemně. Připadala jsem si tam jako nesvéprávné děcko. Jenomže podobná situace se opakovala i jinde a já si uvědomila, že naše kulturní zvláštnost nespočívá jenom ve způsobu mluvy, ale v tom, jak se k sobě chováme.
Profesionalista a úcta jsou, nebo by být měly, samozřejmé předpoklady zaměstnanců ve službách. Místo toho převažuje nezájem, povýšenost, nebo její pravý opak, a tou je právě ona žoviálnost. Ani v jednom případě si nejsem jistá, co se ode mě očekává. Já očekávám jediné. Že budu jednoduše a slušně obsloužena.
Jdu si do podniku odpočinout, najíst se, napít, popovídat s kamarádkou nebo si jen tak sama popřemýšlet. Jsem zákazník, který za služby zaplatí a číšníkova žoviálnost ze mě větší dýško opravdu nevyrazí.
Od té doby jsem si na zdrobněliny začala dávat pozor. Úplně jsem zapomněla, jak často je používáme jak v soukromí, tak i na veřejnosti. Najednou se mi zdá trochu divné, že si kamarádka Janička, které už bylo přes padesát, šla koupit botičky, ale místo toho si domů přinesla dvoje šatičky. Hlavně že si udělala pohodičku.
Zdrobněliny by měly vyjadřovat něco zmenšeného, jak již sám název napovídá, případně familiární označení, jako třeba ta moje kamarádka Janička. Ona mi taky říká Alenko. Oslovujeme se tak již od mládí a budeme si tak říkat ještě v domově důchodců, když se tam sejdeme. Ale když mě tak osloví cizí paní, cítím se trapně. Taky mi už před časem bylo padesát.
Citový postoj k určitému předmětu hovoru je vysvětlitelný, třeba ke štěňátku, které přibylo do rodiny. My ale jdeme ale ve všeobjímající lásce mnohem dál a citové pouto máme zřejmě i ke kytičkám, stromečkům, všem zvířátkům a prakticky k čemukoli, co se dá zdrobnit.
Existuje ale také používání zdrobnělin jakožto zesměšnění. Jak si jinak vyložit, když mě prodavač v trafice osloví „paninko,“ zatímco mi vysvětluje, proč mi lístky na tramvaj prodá jen za hotové. Vzhledem k tomu, že zesměšňování je také naší národní kratochvílí, čert aby se v tom někdy vyznal.
A teď si vemte ty chudáky cizince, kteří se v potu krve snaží naučit česky. Ani když zvládnou vyjmenovaná slova, skloňování a časování, pořád nemají vyhráno. Naše vášeň vyjadřovat se v běžném životě zdrobnělinami, jimiž naše komunikace přetéká, je totiž peklo, které se jen tak nedá vysvětlit.
Dáte si radši kachničku nebo kuřátko? To jako že mi přinesou dětskou porci? Nebo že dali na pekáč své oblíbené zvířátko? Jak jinak objasnit používání zdrobnělin někomu, kdo tu nevyrostl a nebyl v roli dítěte, se kterým tímto způsobem mluvila maminka?
A proč mluví dětskou řečí obsluha v restauraci nebo prodejně? Kromě urážky nebo pokusu o trapnou žoviálnost mě už nic jiného nenapadá. Jestli existuje jiné logické vysvětlení, chtěla bych ho znát. O úctu k zákazníkovi rozhodně nejde. Možná, že dotyčný od mateřské školy mentálně nevyzrál nebo si totéž myslí o mě. To je ta horší varianta.
Žoviálnost máme asi v krvi. Možná to ale není žoviálnost, nýbrž servilnost, ale v každém případě neuctivost. Ještěže onen číšník aspoň přinesl vodičku pro Janičky pejska.
Ale abych zase nebyla tak moc přísná. Vadí mi, když se mnou cizí lidé mluví jako s děckem, ale zřejmě to patří k našemu národnímu koloritu. Prostě taková naše domácí pohodička.
Až přijedu do Anglie, pro baristu v kavárně budu zase „darling,“ neboli miláček a ve Španělsku se ze mě stane „guapa“, neboli krasavice. Všude je něco, ale ty naše zdrobněliny ve světě nemají konkurenci. Ráda si od nich na chvíli odpočinu.
