Článek
Příslušníci kategorie pětapadesát plus jsou pro zbytek populace staří lidé. Oni ale nejsou až na výjimky staří, jenom to už mají v hlavě nastavené trochu jinak. Oproti svému mladému já jsou v něčem úzkostlivější, v něčem jiném naopak nad věcí. Randění patří do té druhé kategorie.
Nevadí nám být sami a už dávno nás nic netlačí, takže jsme volní jako ptáci. Můžeme si vybírat a diktovat, jak je libo. Jestli se trefíme a někoho najdeme dříve nebo později nebo vůbec, je vlastně úplně jedno. Když se zadaří, fajn, když ne, svět se točit nepřestane.
Nehledáme někoho s potenciálem založit a zabezpečit rodinu. Teď už chceme zabezpečit hlavně své sociální potřeby. Samozřejmě s osobními modifikacemi preferencí.
Nalijme si ale čistého vína. Najdou se i tací, kteří si jen touží vyhodit z kopýtka, zatímco na ně doma čeká dlouholetý partner či partnerka. I oni mají své preference jasně definované, ale předpoklady sociálního vyžití to většinou nejsou.
Výběr je daleko transparentnější než v mládí, protože nemusíme kupovat zajíce v pytli. Už víme, co dotyčný dokázal, v čem selhal, jestli si splnil sny nebo se celý život jen tak vezl a proplouval. A jiné už to s ním asi nebude. Není k tomu zapotřebí křišťálové koule či notné dávky štěstí a intuice jako ve dvaceti. Nekupujeme těsto, ale hotový výrobek.
Možnosti výběru jsou zejména díky online seznamkám nepřeberné a postarších lidí toužících po společnosti nového partnera je až překvapivě mnoho. Je to takový volný trh. Můžete se přebírat v plných regálech, číst si profily jako příbalové letáky a také sami sebe nabízet. Vyzkoušet a vrátit do oběhu, když se netrefíte. V rámci podmínek trhu ale souhlasíte s tím, že totéž se téměř dozajista přihodí i vám.
Jenomže jak víme, čím větší kupka sena, tím svízelnější hledání. Online seznamky takovou velkou kupou jsou. Kupou složenou ze zvířátek, kytiček, přírodních scenérií, talířů plných jídla a motivačních frází. A také jakéhosi trendu doby, jímž jsou bosé nohy od kolen po chodila s křivými prsty a bůhví z jakého důvodu také vyplazených jazyků.
Postavy v upnutých cyklistických oblečcích s brýlemi a helmou na hlavě, ze kterých jsou vidět jenom nos a vousy nebo hlavy v motoristických přílbách mají být zřejmě upoutávkou na životní styl. Ale ne ten můj.
Já jsem totiž veskrze kavárenský povaleč, takový bohém tradičního stylu. Asi už je jasné, že sice troufale promlouvám jménem postaršího lidu, ale přitom hovořím hlasem vyjadřujícím vlastní životní postoj a empirii.
I já se totiž na online seznamkách nabízím. Sama sebe bych definovala spíš jako pozorovatele než aktivního hráče, ale občas mi někdo na tu správnou strunu brnkne.
Za posledních pár let se vyskytlo pár mužů, kteří ve mně zanechali nezapomenutelný dojem a moji seznamovací zkušenost povýšili o několik řádů.
Hned prvního pána, který o mně stál, jsem zavrhla. Viděli jsme se třikrát, což je skóre nadprůměrné. Naučil mě jezdit na elektrickém kole, rád tančil a celkově byl milý, ale moc tlačil na pilu. Navíc se urputně snažil ohýbat můj světonázor, což je jedna z nejhorších věcí, která se může člověku pětapadesát plus přihodit. Pak to ale teprve začalo.
Další pán mi otevřel oči hned jak otevřel pusu. Jak se to říká? Že měl chrup jako noty na buben? Jenom ze slušnosti jsem neutekla hned, ale až po kávě, kterou jsem sobě i jemu zaplatila. Příliš vábně nevoněl a myslím, že postrádal stálou střechu nad hlavou. Bylo jasné, proč si dal takovou práci s výběrem a modifikací dvacet let starých fotek.
Měla bych tomu muži ale být vděčná. Můj předvýběr se totiž od té doby podstatně zjednodušil. Teď už přeskakuji všechny, kteří se na profilových fotografiích nesmějí. Nejenom kvůli tomu, že je mi úsměv sympatický, ale stala jsem se výrazně podezřívavou.
I další pán, vysoký štramák s kompletním chrupem, měl problém s bydlením. Nedávno se odstěhoval od manželky a střídavě pobýval u přátel. Soudě podle toho, jak moc se zajímal o moji bytovou situaci, zřejmě hledal další útočiště. A to já si bráním zuby nehty.
Přestože motorky mým životní stylem rozhodně nejsou, dala jsem šanci motorkáři. Vím totiž, že vystoupit z komfortní zóny se může někdy vyplatit. V tomto případě se tak ale nestalo.
Po první příjemné schůzce dostal pán skvělý nápad vyvézt mě na večeři za město a ukázat mi svůj oblíbený podnik. Jenomže tam bylo potřeba dojet, a jak jinak než po dvou kolech.
Den předem mi poslal fotky tří motorek, prý abych si vybrala. Vybrala jsem si harleye. Ne snad z marnivosti, ale protože jsem měla jsem pocit, že se na něm jezdí pomalu a celkově vypadá tak nějak stabilněji.
Jakmile jsme vyjeli z města na dálnici, pán přidal plyn. Málem jsem vypadla na krajnici a jen taktak nepustila kabelku. Hrůzou jsem zavřela oči, když jsme projeli příliš těsně mezi dvěma kamiony. A co teprve na úzké klikaté silničce, když se před námi objevil místní autobus! Mému šoférovi otravoval život, protože mu vyfukoval zplodiny do obličeje, takže jsme ho vzali v jedné ze zatáček, kam nebylo moc vidět.
Místo, kam jsme dojeli, bylo opravdu nádherné a romantické, ale moc jsem si ho neužila. Hlavou mi totiž celou dobu běžela jedna jediná myšlenka – jak se odsud dostanu domů, abych nemusela znovu sednout na ten šílený stroj s tím šíleným chlapem?
Sedla, nic jiného mi v noci nezbylo. S pánem jsme se ale shodli, že náš životní styl je nekompatibilní. On potřeboval někoho, kdo s ním bude jeho motorkářskou vášeň sdílet, a já zas někoho, kdo takovou vášní vůbec netrpí.
Pak přišel na řadu kleptoman. Okouzlující a šarmantní muž, světoběžník a majitel prosperující firmy. Na první drink mě pozval na střešní terasu jednoho luxusního hotelu. Zavírali ale brzy, takže jsme se rozhodli pokračovat v jiném podniku. Pán se mi sice zdál trochu potrhlý, ale byla s ním velká legrace. A to já mám ráda.
Před odchodem jsem si odskočila a on na mě mezitím galantně počkal u východu. Teprve v dalším baru jsem se dozvěděla, že jsme z terasy odešli bez placení, což je prý velká sranda. V definici srandy jsme se ale neshodli.
Pán z kapsy povytahoval předměty nevalné hodnoty, jako pár podtácků, lžičku a propisku s hotelovým logem. Když se pokoušel nacpat mi do kabelky skleněný popelník s logem baru, kde jsme seděli, vzdala jsem to.
Samozřejmě ani já nejsem pro některé pány ta pravá, a většinou zrovna pro ty, kteří by se mi líbili. Nijak mě to ale neuráží ani nesnižuje sebevědomí. Kupka sena ještě dlouho nebude přehrabaná.
Zase ale umím jezdit na elektrickém kole, svezla jsem se na harleyi a vím, že legrace může pro každého znamenat něco docela jiného. A taky mám pár nových přátel. Třeba lékárníka, veterináře, policistu nebo správce nemovitostí.
A pak že jsou online seznamky k ničemu. Hlavně se nebrat příliš vážně!
