Článek
Bylo mi dědečka líto. Sama jsem v té době neměla nazbyt, protože můj business se nerozjížděl tak, jak by měl a moje vlastní budoucnost vypadala neslavně. Možná jsem si představovala, že i já můžu takhle skončit a jednoho dne přisednu ke svému kouzelnému dědečkovi a budeme žebrat spolu.
Nebylo to zrovna veselé období mého života v Barceloně. Na rozdíl od dědečka jsem ale měla kde bydlet a hlady jsem taky netrpěla. Těch pár drobáků pro žebráka bylo sice znát víc než v jiných obdobích mého života, ale on je potřeboval víc než já. Navíc se na mě vždycky tak hezky usmál!
Sedával na vyvýšeném obrubníku před prodejnou se zeleninou, pár metrů od kavárny, kam jsem občas chodila na ranní kávu s croissantem. Někdy jsem mu koupila kafe do kelímku a donesla mu ho na „pracoviště“. Asi jsem nebyla jediná, protože místní barista už věděl, že ho má stařeček rád s troškou mléka a spoustu cukru.
Hlavně kvůli dědečkovi jsem nosila v peněžence drobné a přispívala tak alespoň trošku k jeho neslavnému životu. Nevím, kolik mu mohlo být let, protože rozptyl plus mínus dvacet let byl u něj dost dobře možný. Možná to ani nebyl zas až takový dědeček, ale můj kvalifikovaný odhad říkal něco mezi šedesáti a sedmdesáti.
Měl téměř bílé vlasy a vousy a když ze svého stanoviště vstával, pomáhal si hůlkou. Na nikoho nepokřikoval, jen si tak seděl a pořád se usmíval jako ten pohádkový dědeček, ne jako jiní, kteří mají výrazy utrpení v popisu práce.
Nebyla jsem jediná, kdo kolem něj chodil pravidelně. Občas mu někdo přinesl obloženou housku nebo přisypal pár mincí a dědula seděl a pořád se usmíval, jako by ho osud ani trochu netrápil.
Po několika měsících jsem znala jeho jméno, které jsem už mezitím zapomněla. Nebyl místní, španělsky mluvil jenom trochu a na večer se uchyloval do jakéhosi azylu, kde se mohl umýt, přespat a dostal i něco k jídlu. Alespoň tak jsem to z našich krátkých hovorů pochopila.
Jednou mě něco praštilo do očí. Seděla jsem na pozdní snídani v kavárně a stařečka měla na dohled. Přišel k němu nějaký muž balkánského vzezření a dědeček změnil výraz. Neusmíval se jako obvykle. Z ušmudlané kapsy vytáhl cosi, co vypadalo jako obálka, a chlápkovi ji předal. Vyměnili si pár vět a onen muž odešel. Dědula se na chvilku zamyslel a znovu vykouzlil ten svůj úsměv, se kterým zdravil kolemjdoucí.
Napřed jsem dostala vztek, že ho někdo možná zneužívá a dost možná jsem ani nebyla od pravdy. Ve Španělsku totiž operují ve velkém zejména rumunské mafie, které pod příslibem dobré práce verbují své krajany, přivážejí je do města a nutí žebrat.
Denní výpalné je dle místních deníků kolem 100 eur, ale bossové prý přijímají i hmotné úplatky typu hodinek, peněženek či kabelek. Jestli to byl ten případ, nevím. Z pohádkového dědečka se totiž ještě ten samý týden stal v mých očích špinavý dědek. A ne kvůli tomu, že ho možná zneužívali.
Odhodlaná zjistit pravdu jsem dědulovi koupila kafe a dala se s ním do kostrbaté řeči jako obvykle s úmyslem odhalit organizovaný zločin. Jenomže onen muž mi vyrazil dech. S tím svým úsměvem, který se mi najednou zdál naučený, se mě zeptal, jestli bych mu nepomohla, když jsem taková hodná. Kdo čeká detektivní pointu, bude zklamaný.
Moment vlastního šoku zkusím popsat kulantněji, než jak se ve skutečnosti stal. Ten drzý dědek mi vysvětlil, že má velké pnutí a potřebuje od něj odpomoct. A s výmluvným gestem si sáhl mezi nohy.
Asi chápete, stejně jako já, co po mně chtěl, že? Nalétla jsem a obrázek kouzelného dědečka v nesnázích se roztříštil na tisíc kousků. Jeho místo jsem od té doby obcházela velkým obloukem a pachuť vlastního ponížení a hnusu cítila ještě dlouho. Dnes už tam ten dědek neposádává.
Ob ulici dál před trafikou sedává babka v šátku a naučeným gestem s nataženou rukou oslovuje kolemjdoucí. Na ní je zřejmé, že přišla odkudsi z Rumunska a k ní žádnou lítost nepociťuji. Proč?
Protože několikrát do týdne vysedává s celou mezigenerační rodinou čítající několik dětí, mužů a žen na terase místního bistra na večeři. Všichni si dopřávají pivo, víno, děti do sebe nalévají kolu a sražené stoly se prohýbají pod talíři pizzy a místních tapas.
Vřeštící děcka běhají s kusem pizzy v ruce po chodníku a děsí psy na vodítkách kolemjdoucích. Místní hosté z terasy odcházejí, včetně mě.
Nevydržela jsem a zeptala se na ně číšníka, kterého tak trochu znám. Majitelovi bistra rodina nijak nevadí, protože u něj pravidelně utrácí stovky eur. Žijí si velmi dobře z různých sociálních příspěvků a nikdo z nich nepracuje. Bydlí v nedalekém domě, který již před lety nelegálně okupovali, ale vzhledem k počtu dětí s nimi nikdo nic nesvede.
Spravedlnost do rukou brát nebudu, ani nevím, jak bych to měla udělat, ale jeden trumf v rukávu ještě mám. O pár ulic dál v mé čtvrti pravidelně posedává u vchodu do samoobsluhy žena z prostřední generace oné rodiny a žebrá. Drží v ruce mimino a prosí o peníze na jídlo pro dítě. Už několik let.
Napadá mě, kolikáté mimino už to za těch zhruba pět let, kdy ve čtvrti žiji, musí být. Možná jí ale ještě nikdo neřekl, že ve Španělsku je žebrání s dětmi a psy protizákonné.
Vím, že je to z mého pohledu padni, komu padni a kolektivní vinu uplatňuji přísně. Ale dědek a rumunská rodina nejsou jediní žebráci, na které mám pifku. Minulý týden jsem byla svědkem krádeže u kavárenského stolku. Zbídačený muž s kelímkem v třesoucí se ruce prosil turisty o výpomoc a mluvil na ně anglicky. Slitovali se. Ale až do té doby, než zjistili, že jim ze stolku zmizel telefon.
Svým rozlišovacím schopnostem již nedůvěřuji. Nevím, který žebrák je skutečně potřebný a který vykutálený. Moje dobrosrdečná a soucitná duše dostala na frak a pookřeje jenom když jí někdo zahraje. Na housle, harmoniku nebo třeba kytaru. Když to nezní příliš falešně, vytahuji z peněženky mince a poděkuji. Alespoň jsme si zpříjemnili život navzájem.
