Článek
Můj syn na svoji dceru mluví jenom česky, stejně jako já, zatímco zbytek její místní rodiny španělsky. No a tety v jesličkách zase katalánsky. Žijeme totiž všichni v Barceloně.
Já jsem tu hlavně od toho, abych hájila naše barvy. A taky aby bylo jasno, čí krev v žilách toho našeho mimina proudí.
Na ukolébavky a dětské písničky není nikdy brzy. A tak jsme se synem zahájili českou ofenzívu a povytahovali staré dobré říkanky a zpívánky, abychom trochu vyrovnali kulturní skóre.
Začali jsme Holkou modrookou a pěli tak vášnivě, až se holčička rozchechtala. Zatím sice netuší, o čem je řeč, ale její maminka se dožadovala překladu. Snad ze zvědavosti, ale možná taky kvůli cenzuře.
„… nesedávej u potoka. V potoce se voda točí, podemele tvoje oči.“ Snacha zapoulela zase těmi těmi svými. Co to má znamenat? Že se dítě utopí? A co ten hastrmánek, co jí zatahá za copánek? To jí jako šikanuje?
Španělský překlad žádná velká sláva není a významově z textu vypadne ještě větší lapálie než v češtině. Uznávám, že příběh to není nic moc, ale budiž. Dávat si pozor na vodu je přece rozumné, takže jsme se z toho vysvětlování vykroutili ponaučením. Jenže pak došlo na Až já budu velká, bude ze mě selka.
„Přijďte k nám, já vám dám plný krajáč mléka“. Snacha se usmívala. To je přece hezké, učit děti velkorysosti a charitě. Jenomže když došlo na druhou sloku, výraz se jí změnil. A nám taky. Na pokračování jsme si totiž nemohli vzpomenout, takže jsme si vzali na pomoc internet.
„Kyselého nemám a sladkého nedám. Běžte pryč, nemám nic, já vás ani neznám“. Snacha si to hodila do překladače a významně pokrčila čelo. Selka se nám hezky vybarvila a to se nám už okecat nepodařilo. Prý charita a šlechetnost! Podlá a zlomyslná baba je ta selka!
No, i tací lidé přece na světě existují, jen ať jsou na to děcka připravena. Na usmířenou jsem chtěla předložit svoji oblíbenou. Tu jsem jako dítě měla nejradši.
Zapěla jsem tedy Šla Nanka do zelí. Syn se rozchechtal na celé kolo a názorně snaše předváděl, jak Pepíček chudák holce rozdupává košíček se zelím. Ano, celý repertoár působil poněkud ostudně, ale co, tak velí naše tradice. A tu my si vzít rozhodně nenecháme.
Tak jsme pokračovali ve zpěvu. Pásla ovečky v zeleném háječku (a v černém lese) a Polámal se mraveneček. A protože pochroumaný hmyz se aspoň nakonec uzdravil, konečně jsme získali nějaké body k dobru.
Do finále jsme to vzali pěkně zostra a zapěli Utíkej Káčo, utíkej, honí tě honí tě kocour divokej a sérii zakončili Šel tudy, měl dudy, ani nezapískal: bodejž mu ty dudy rarášek roztřískal. Jestli myslíte, že jsme si moc nepolepšili, tak máte pravdu. Ničení cizího majetku už ale po Nanynce snachu asi moc nepřekvapilo a jen si odevzdaně povzdychla.
Když už jsem myslela, že jsme vyčerpali zásobu a hůř být nemůže, syn našemu kulturně vzdělávacímu momentu nasadil korunu. Zapěl Komáři se ženili a znovu si vzal na pomoc s textem internet. Hrdě to přezpíval a přeložil celé. A já si schovávala hlavu do dlaní a toužila tam vůbec nebýt.
Nezačalo to špatně: „Komáři se ženili, kapku vína neměli.“ Ve vinném království, jakým je Španělsko, je to sice nemilá situace, ale žádné velké drama to také není. Alkoholismus se zkrátka podporovat nemá a basta.
Druhou slokou jsme si polepšili ještě víc. „Přiletěl k nim slavíček, dal jim vína žejdlíček.“Laskavost je totiž v kurzu a když někdo zachrání svatbu, je za hrdinu. I kdyby si k tomu vzal na pomoc alkohol.
Jenomže pak písnička nabrala grády. „Jak se vína napili, hned komára zabili.“ To je ovšem velká nepříjemnost. Vražda v dětské říkance! Vražda je vražda, i kdyby se jednalo o komára, který se notabene zrovna oženil. Jak se z tohohle máme vykroutit?
„Komár leží na dvoře, muška pláče v komoře“. To už bych se snad rozbrečela i já. „Neplač muško, co ti je, však komárek ožije“. Ha! Tak on ten komár není mrtvý, jen se zřídil vínem od slavíčka. Tady měla ta písnička skončit a dál nepokračovat. To bychom ještě s tím výkladem o boji proti alkoholismu nějak ustáli.
Jenomže oni „Sádlo z něho vybrali, za sto zlatých prodali“. Sádlo z komára? Tak on ten komár nakonec ani nebyl komár?
Nejenže komára vykuchali, ale ještě ho stáhli z kůže a tu prodali. A nakonec si zamnuli ruce, jak dobře pořídili: „Kůži ještě za tolar, to byl bože za komár.“
Možná je to jakási alegorie, jinotaj, jehož vlastní smysl je nezasvěceným skryt. Stejně jako mně, synovi a hlavně snaše, o kterou se už pokoušely mdloby. Jak jenom vysvětlit Španělce, že přesně tohle všechno si bude brzy prozpěvovat její roztomilá dceruška?
Situaci jsem se marně snažila zachránit svým oblíbeným tématem – zvířátky. Víte jak to je - konec dobrý, všechno dobré. Skákal pes přes oves a Kočka leze dírou, pes oknem jsou písničky vskutku neškodné.
Žádného velkého ponaučení sice nepřinášejí, snad kromě toho, že kdo uteče, vyhraje, a když neprší, nezmokneme, ale aspoň nezahalují temným stínem kulturní dědictví naší části rodiny.
Pořádně si posvítím na ty jejich španělské říkanky a uvidíme, co tam najdu. Kulturní odkaz se zkrátka pěstovat musí. A když má holka dva, tak pěkně oba a s plnou parádou!
U nás se holt útlocitnost nepěstuje. Aspoň bude malá vědět, že u potoka musí být opatrná, jít sama do černého lesa není dobrý nápad a že všichni Pepíci zkrátka nejsou milí hoši. A když si nebude dávat pozor, někdo jí může po cestě do hudebky rozmlátit instrument.
Na tu o Perníkové chaloupce a Polednici si ale ještě chvilku počkám.
