Článek
Marathon des Sables je považován za nejtěžší běžecký závod na světě a tento legendární ultramaraton se koná každoročně v marocké části Sahary. Trvá 6 dní a soutěžící během něj musí urazit kolem 250 km v extrémních podmínkách pouště. Horko přes den často přesahuje 50 °C, noc je chladná a žádný stín se zde nevyskytuje.
Maraton je skutečnou výzvou i pro ty nejodvážnější a nejzkušenější. Závodníci musí být soběstační a veškeré jídlo a vybavení na týden si nosí v batohu na zádech, včetně spacáku a oblečení. Musí také dodržet předepsané tempo, to je minimálně 3 km/h, jinak jsou penalizováni. Trasa vede po písku, kamenitých planinách i v dunách, a je extrémně náročná pro orientaci i fyzickou odolnost.
I když se každou noc postaví společné berberské stany z kozí kůže, o vše ostatní se musí závodník postarat sám. Voda je na příděl a pokud překročí stanovanou dávku, dostane časovou penalizaci.
V roce 1994 se maratonu zúčastnil také devětatřicetiletý Ital Mauro Prosperi. Jako policejní důstojník a bývalý olympijský pentatlonista chtěl v nejtěžším závodě otestovat své limity a málem přišel o život.
V posledních ročnících se ultramaratonu účastní kolem 1300 běžců, ale v tom roce byl Mauro Prosperi jedním z pouhých 134 závodníků. To znamená, že na šestidenní cestě byl po celou dobu prakticky sám.
Nejdelší úsek závodu připadá na čtvrtý den – je to zhruba 90 kilometrová trasa nehostinnou a vyprahlou pouští, kde slunce nekompromisně pálí v intenzitě blížící se 50 stupňům bez jakéhokoli stínu.
Po 20 kilometrech Mauro Prosperi proběhl kolem třetího checkpointu a vyzvedl si přidělenou láhev s 2 litry vody. Krátce nato se ale jeho běh o vítězství změnil v zápas o život.
Náhle a neočekávaně přišla písečná bouře a organizátoři závod dočasně zastavili. Ostatní účastníci zůstali na 3. checkpointu a čekali, až bouře přejde, aby se přesunuli na noc do dalšího místa, ale Mauro už byl o kus dál a v bouři ztratil orientaci.
Následujícího rána byly vyslány letecké i pozemní pátrací skupiny a pomáhala i marocká armáda a beduínští stopaři. Žádnou stopu po Prosperim však nenašli.
Jak sám později vzpomínal, když začala písečná bouře, běžel dál, protože si myslel, že vidí stezku a nechtěl přijít o svoji pozici v závodě. „Písek mi šlehal do obličeje – bylo to jako bouře jehel,“ řekl v rozhovoru pro BBC.
Vítr polevil až když už se skoro stmívalo. Teprve pak mu došlo, že se ztratil. Měl u sebe pouze zbytky jídla a trochu vody.
Mauro Prosperi se držel pravidel závodu. Zůstal na místě, celý den seděl na duně a čekal na záchranu. Odpoledne přímo nad ním proletěl záchranný vrtulník, ale Maura neviděl. Následující den se proto rozhodl jít dál. Měl mapu a kompas, ale ty se bez referenčních bodů a v dunách přeskládaných bouří ukázaly k ničemu.
V dálce zahlédl osamělou stavbu. Teprve když se k ní přiblížil, zjistil že je to marabut, neboli muslimská svatyně, kde se beduínští nomádi zastavují při přechodu pouště. Ačkoli byla opuštěná, alespoň Maurovi poskytla stín. Zůstal tam 3 dny.
Ve snaze zůstat hydratovaný Mauro cucal vlhčené ubrousky, které měl v batohu, olizoval ranní rosu z kamenů a také pil vlastní moč, dokud byla ředěná a relativně čirá.
K tomuto tématu je důležitá poznámka: Mauro Prosperi dělal to, co považoval za správné, ale je zde potřeba zde říct, že pití moči není nejlepší nápad, jak zachovat hydrataci těla. Moč totiž kromě toxinů obsahuje velkou koncentraci soli, která naopak přispívá k dehydrataci organismu a může nastat selhání ledvin.
Když mu došly poslední zbytky jídla, Mauro se živil ptačími vejci, brouky, ještěrkami a vším, co v okolí našel. Napadlo ho vylézt na střechu svatyně a připevnit na ni italskou vlajku, kterou si nesl v batohu, aby upoutal záchranáře.
Tam objevil hejno netopýrů a dostal nápad pít jejich krev. Popadl jich celou hrst, uřízl jim hlavy, rozdrtil vnitřnosti a pak je vycucal. Snědl jich prý nejméně 20.
I druhý pokus přilákat pozornost prolétajícího letadla selhal. Mauro zapálil malý oheň a do písku napsal velkými písmeny SOS. Letadlo ale bez povšimnutí pokračovalo dál k horizontu. A tak se Mauro Prosperi rozhodl vzít si život. Ne kvůli sobě, ale kvůli manželce.
Věřil totiž, že rodina bude mít snadnější přístup k pojistce a příjmu, když bude jeho tělo nalezeno. Proto se rozhodl zemřít tam, kde existovala větší naděje, že ho dříve nebo později najdou. V dunách, kde by se jeho tělo brzy rozložilo a zbytek sežrali supové, by pro úřady nebyl mrtvý, ale nezvěstný, což by rodině značně ztížilo přístup k financím.
Mauro vzal odhodlaně nůž a rozřízl si tepnu na zápěstí. Jenomže měl opět smůlu, protože ani zabít se mu nepodařilo. Dehydrovaná krev se srazila a pokus vzít si život selhal.
Mauro se proto rozhodl pokračovat směrem k horám v dáli. Pohyboval se brzy ráno a pozdě večer, aby se vyhnul dennímu horku, protože už byl velmi vysílený. Jako stopu za sebou nechával kusy svého vybavení a oblečení.
Domníval se, že hory leží ve směru trasy maratonu, ale ve skutečnosti zabloudil ještě hlouběji do Sahary. Během této části své cesty pojídal syrové hady, ještěrky a drobné rostliny na vyschlých korytech řek.
Mezitím dál probíhal boj o Maurovu záchranu. Organizátoři, jeho bratr i švagr prohledávali nekonečnou poušť. I když našli stopy, které Mauro úmyslně zanechal, včetně tkaniček od bot, po několika dnech si byli takřka jisti, že musí být mrtvý.
Osmý den se ale stal zázrak a Mauro Prosperi došel k ozáze v poušti. Později o tom vyprávěl takto: „Ve skutečnosti to byla jen velká louže. Vrhl jsem se na ni a s nadšením se napil, ale sotva jsem dokázal polknout. To, co jsem do sebe dostal, jsem téměř okamžitě vyzvracel. Nedokázal jsem nic udržet. Musel jsem pít malé doušky, jeden tak každých 10 minut.“
Když konečně uhasil žízeň, naplnil láhev vodou a pokračoval v cestě. Našel zaschlý kozí trus a správně doufal, že ho dovede až k lidem. Devátý den už měl vyhráno. Narazil na malou, asi osmiletou holčičku, která patřila ke karavaně nomádských Tuaregů. Ti mu dali kozí mléko a na velbloudu ho dopravili do nejbližší vesnice.
Přestože začal cestu v Maroku, od původní trasy se odchýlil o 219 km a dorazil do Alžírska. Místní vojenská policie ho původně podezírala kvůli napětí mezi oběma zeměmi za zvěda, ale jakmile zjistili o koho jde, převezli ho do nemocnice.
Během svého nedobrovolného putování ztratil 16 kg a vážil pouhých 45 kg. Další 4 měsíce jeho tělo přijímalo pouze tekutou stravu a plné zotavení mu trvalo 2 roky. Nicméně 4 roky po závodě, který ho málem stál život, se stejného ultramaratonu zúčastnil znovu a tentokrát ho úspěšně dokončil.
Navzdory všem zraněním a tělesnému poškození zůstává Mauro Prosperi aktivní a dál se věnuje atletice.
