Článek
Malé vysvětlení pro ty, kteří o španělských okupas ještě neslyšeli. Okupas nejsou squatteři, tak jak je známe z Čech. Okupas, jak už samo slovo naznačuje, okupují cizí byty a domy. Usazují se v nich, jako by jim patřily, nebo na ně měli nárok.
Většinou se sice zaměřují na nemovitosti, které nejsou obydleny permanentně, ale zejména ve velkých městech se jim nevyhnou ani lidé, kteří v bytě bydlí a třeba odjeli na dovolenou. Velmi často za nimi stojí organizované gangy.
Barcelona stojí na čele španělského žebříčku. Před třemi lety, kdy se mi tato nemilá příhoda stala, ještě nebyl zákon upravený jako dnes, i když v praxi se toho od jeho přijetí v roce 2025 zase tak moc nezměnilo.
Ale abych se vrátila zpátky k příběhu, který se tady může stát prakticky každému. Pár let předtím, než jsem se synem založila v Barceloně denní psí školku, jsme koupili byt. Respektive byt patří synovi a je na něm, jak jinak, vysoká hypotéka. Byt je to pěkný, dvouložnicový se dvěma balkónky do ulice o rozloze zhruba 75 metrů čtverečních.
Byt se začal prakticky od počátku pronajímat a po celé roky nebyl s nájemníkem žádný problém. Platil víceméně včas, občas sice až po pár urgencích, ale nebylo to nic, co by se nedalo strpět. Žádné problémy v domě hlášeny nebyly, takže na místní poměry v podstatě ideální nájemník.
Pro psí školku jsme našli skvělý prostor o velikosti 300 metrů čtverečních v přízemí obytného domu a hned vedle krásného městského parku. Byla jsem na svůj nový business pyšná.
Do školky se vstupovalo přes recepci s obchůdkem s psími potřebami, za kterou bylo několik místností včetně obrovské herny, ložnice, neboli odpočívárny pro psy, velkorysého zázemí a úplně vzadu byla velká kancelář s postelí, sprchou a záchodem. Tu jsme používali k občasnému přespání hlavně zpočátku, když jsme ještě nabízeli noční služby.
Měla jsem pronajatý byteček z druhé strany parku, takže cesty do práce a z práce nemohly být idyličtější. S dobrmanem, kterého jsem si přivezla s sebou z Anglie, jsme po ránu procházeli parkem seshora dolů do práce, večer opačným směrem.
Po roce ale padlo rozhodnutí, že bude vzhledem k nevalné ekonomické situaci školky nejlepší, když se přestěhuji i s dobrmanem Oliverem do našeho bytu. Školka si z pohledu zákaznického vedla dobře a v barcelonské čtvrti si získala to nejlepší jméno, finančně ale jela na doraz. A už nebylo z čeho její provoz ve slabších měsících dotovat. To je ale příběh jiný.
Nájemník se stěhoval pryč z města a dal nám výpověď, takže nebylo o čem dlouze přemýšlet. Snad kromě sentimentu nad koncem jedné příjemné životní etapy a stěhování se do jiné čtvrti, která mi k srdci nikterak nepřirostla. Někdy ale člověk musí udělat i rozumná rozhodnutí.
Dala jsem výpověď z bytečku nad parkem a objednala si stěhováky na jednu letní neděli. To proto, že v neděli byla školka zavřená. Jsem zvyklá se stěhovat, v životě jsem to už absolvovala tolikrát, že by mě snad pálilo bidlo, kdybych se alespoň jednou za tři roky nepřemístila jinam.
Pozn.: slovo bidlo s měkkým i jsem použila záměrně, nikoli z jazykové nedostatečnosti.
Jenomže já se nestěhuji jen tak se dvěma kufry, ale se vším majetkem. To znamená s nábytkem, krabicemi s rodinnými fotkami a zcela nepotřebnými starými dokumenty, botami, kabelkami, kytkami ve velkých květináčích, kuchyňskými potřebami, porcelánovým servisem od babičky a mnoha krabicemi knih. Abych nezapomněla na peřiny a obrazy. Přesně takhle jsem se přestěhovala do Barcelony z Anglie a teď to mělo být do našeho bytu v jiné čtvrti.
V pátek před stěhováním jsme se synem vyrazili do bytu převzít si klíče. Byla jsem připravená na potřebu vygruntovat a pravděpodobně i vymalovat, ale na to, co se v ten pátek událo, jsem připravená rozhodně nebyla. Nájemník nezvedal telefon. No nic, vedle v ulici byla příjemná vinárnička se stolečkem na ulici a výhledem na náš vchod. Tak si zatím dáme skleničku, než nájemník dorazí.
Oči mi padly na podezřelého chlapíka, který i za denního světla vzbuzoval trochu strach. Postával na protějším chodníku a jeho oči se zabodávaly do našeho vchodu. Ošila jsem se a radši se dívala jinam. Pak se ale onen muž, který vypadal jako zástupce kolumbijského drogového kartelu, podíval na náš balkon v prvním patře. A na něm stála neznámá žena a na podezřelého muže něco gestikulovala.
Zpoza rohu vyšel další muž, který vypadal jako souputník toho hlídače našeho vchodu, a zamířil do domu. Za chvíli se i on zjevil na našem balkoně. Dostala jsem strach. Ne tak ale můj syn, který se rozhodl jít nahoru věci prozkoumat. Nutno podotknout, že jeho mysl a tělesná konstituce jsou jaksi v nerovnováze. To znamená bojovný duch v nepříliš ztepilém těle.
Seděla jsem sama dole u skleničky vína s telefonem v ruce připravena volat policii, pozorovala toho chlapíka naproti a modlila se, i když to moc neumím. Za chvíli i bez mého přičinění policejní vůz skutečně dorazil, a to už se o mě pokoušely mrákoty.
Ona žena z balkónu, ze které se vyklubala nelegální nájemnice, na mého syna jakožto právoplatného majitele bytu totiž zavolala policii. V bytě prý už žila několik měsíců se dvěma malými dětmi. Jedním čtyřletým a druhým šestiměsíčním. Syn nebyl do bytu vpuštěn a policie ho vykázala s doporučením, aby věc řešil soudně, protože proti dětem oni nic nezmohou.
Co mi zbývalo? V neděli přijeli stěhováci a místo do našeho bytu mi všechny mé statky odvezli pod kopec do kanceláře v psí školce. Z nábytku a krabic vyskládali úhledné řady tak, aby se mezi nimi dalo alespoň bokem projít do koupelny.
Sedla jsem si na postel a brečela. Dobrman Oliver skočil vedle mě a slzy mi olizoval, jako by mi říkal, že v tom nejsem sama. Pak přišlo na řadu vysvětlování zaměstnancům, proč jejich šéfová bydlí mezi hromadami krabic v kanceláři, kterou od psích místností dělila prosklená stěna. Jakmile ale uslyšeli slovo „okupas“, upřímně mě litovali.
A jak to bylo s onou peruánskou ženou a jejími dětmi, která sice ve Španělsku pobývala ilegálně, ale zato pohodlně? Dle přísných španělských zákonů jsme jí nemohli odpojit ani elektřinu a vodu, za kterou jsme společně s hypotečními splátkami poctivě platili, aby jí nic nechybělo. Odpojit služby nelegálním nájemníkům v té době totiž znamenalo kriminální čin. Loni se zákon změnil a teď už to možné je.
Snad bude znít jako absurdní fakt, že můj syn je právník, jeho manželka soudkyně a tchán vysoký důstojník státní policie. Ani s takovým těžkým rodinným kalibrem, nebo snad právě proto, nebyl jiný než legální postup možný. Za normálních okolností trvá vystěhování okupas v průměru dva roky.
V kanceláři jsem nakonec bydlela čtyři měsíce. Večer jsem se plížila na ulici a zpátky tak, aby mě pokud možno nikdo neviděl. Naučila jsem se zatahovat mříže a dávat na ně visací zámek zevnitř. Vysvětlovat sousedům a zákazníkům, proč bydlím v práci, se mi moc nechtělo. Styděla jsem se. Stejně jako když mě přišla navštívit česká přítelkyně. Chudák se rozbrečela, když viděla, jak bydlím.
Měli jsme štěstí. Nevím, jak se to povedlo, ale naše nezvaná nájemnice dostala od města byt a já se před Vánoci mohla konečně nastěhovat. Nenáviděla jsem to tam. V bytě jsem zůstala necelý rok, během kterého jsem ani nevybalila všechny krabice.
Byt je znovu pronajatý a bydlí v něm Čech, ze kterého se stal můj kamarád. Platí jako hodinky, byt si vyšperkoval a je moc spokojený. Já už ale zpátky nemůžu. Pořád tam ty okupas i jejich strážce vidím a to staré utrpení cítím téměř fyzicky.
Já na ty časy vzpomínám jako na temné období a doteď jsem tím traumatem poznamenaná. Pokaždé, když odjíždím ze svého současného domova na víc než den, trpím stihomamem. Mám strach, že až se vrátím, bude u mě bydlet někdo cizí.
Se sousedy si vzájemně hlídáme domovy, protože klíčových je prvních 72 hodin, kdy má policie pravomoc reagovat a okupas vyhodit.
Nedávno mi soused volal do práce, že mi do bytu vešli dva mladíci v černých mikinách s kapucemi přes hlavu. Byl to můj vodič psa s kamarádem. Pak jsem zase volala já jemu, že z jejich bytu vychází podezřelý mladík. Byl to přítel jejich dcery.
Před španělskými okupas zkrátka nejste nikdy v úplném bezpečí. I když dle nového zákona je proces vystěhování teoreticky snadnější a měl by trvat maximálně 15 dnů, realita vzhledem k možným průtahům a odvolávání se zdaleka tak jednoduchá není.
A i kdyby byla. Představte si, že vám celé dva týdny bydlí v bytě úplně cizí lidé. Spí ve vaší posteli, nosí váš župan a používají váš kávovar! A vy jste zatím se psem kdesi v kanceláři.
Ne všechny nemilé příhody se stávají jenom cizím lidem, někdy můžou potkat i vás. Až si budete pořizovat letní byt či dům ve Španělsku, myslete i na nebezpečí zvané okupas.
A kdyby vás napadlo koupit nemovitost obsazenou ilegálními nájemníky jenom protože je levná, stokrát si to rozmyslete. Pravděpodobně budete čelit organizované mafii, která se v zákonných kličkách umí orientovat.
Zdroje:
