Článek
Juan Pujol García se narodil v roce 1912 do dobře situované barcelonské rodiny, ale ve všem, co dělal, selhával. Nedokončil školu, neúspěšně se pokoušel řídit kuřecí farmu i kino. Ani jako voják ve španělské občanské válce se neosvědčil. Byl naverbován do dvou armád konfliktu a z obou dezertoval, aniž by jedinkrát vystřelil.
Nesnášel jak nacionalisty, kteří vzhlíželi k nacistům, tak i republikány s jejich komunistickými ideami. Juan začal nenávidět jakoukoli diktaturu a děsil se nastupujícího fašismu.
Těsně před začátkem druhé světové války, kdy se nacisté dostávali k moci, se Pujol rozhodl, že chce přispět „k dobru lidstva“. Jako nejlepší způsob, jak to dokázat, se mu jevilo stát se špionem.
Když vypukla druhá světová válka, byl již ženatý a provozoval ošuntělý jednohvězdičkový hotel v Madridu. Nakráčel do budovy Velvyslanectví Velké Británie v Madridu a nabídl jim své služby špiona proti Německu. Podívali se na muže bez vzdělání, konexí a dovedností a vysmáli se mu.
Jenomže Juan Pujol se nehodlal jen tak vzdát a svou nabídku Angličanům zopakoval celkem třikrát. Pokaždé se stejným výsledkem. Pak ale udělal něco naprosto šíleného. Když ho nechtěli Angličani, šel přímo k nacistům.
V Lisabonu padělal dokumenty a vytvořil si falešnou identitu fanatického pronacistického španělského vládního úředníka pracujícího na místním velvyslanectví, který pravidelně cestuje do Londýna za diplomatickými záležitostmi.
S touto novou falešnou identitou zamířil přímo na velitelství německé rozvědky. V té době španělská vláda sympatizovala s nacistickou vládou a navázat kontakt s německou armádou nebylo nijak složité.
A světe div se, Němci ho přivítali s otevřenou náručí. Dali mu špionážní rychlokurz, kódovou knihu, neviditelný inkoust k psaní zpráv, 600 liber a s krycím jménem „Arabel“ ho poslali do Londýna, aby naverboval síť dalších tajných agentů.
Jenomže to mělo háček. Juan Pujol Garcia nikdy v Londýně nebyl a dokonce ani neuměl anglicky. Takže se místo cesty do Velké Británie ubytoval v levném hotelovém pokoji v portugalském Lisabonu.
Koupil si turistického průvodce po Británii, jízdní řád vlaků, nějaké časopisy, mapu a pustil se do práce. Ve svém malém hotelovém pokoji začal budovat nejpropracovanější blamáž ve vojenské historii.
Z veřejně dostupných informací z týdeníků, časopisů a turistických průvodců si Pujol vymýšlel zdánlivě realistické zprávy o životě v Londýně a britských aktivitách, které údajně doručila fiktivní špionážní síť, kterou v Londýně vytvořil.
Svým fiktivním špionům vytvořil kompletní příběhy, osobnosti a místa, kde se po celé Británii pohybovali. Byl mezi nimi obchodní cestující, pilot KLM, indický básník, číšník z Gibraltaru, zaměstnanec anglického ministerstva války, velšský námořník ve výslužbě a obsedantně-kompulzivní Venezuelan. Tito neexistující agenti podávali výkazy výdajů a dostávali platy, které v průběhu války dosáhly celkem 17 554 liber (dnes zhruba 1 milion dolarů).
Juan Němcům popisoval hospody, které jeho špioni navštěvovali, ty opsal z průvodců. Hlásil jim pohyby vojsk, které získával z filmových týdeníků, a podával zprávy o počasí. Posílal podrobné vojenské zpravodajské informace. Až na to, že všechno to bylo kompletně vymyšlené.
Jeho falešné zprávy zdaleka nebyly dokonalé. Jednou třeba Němcům řekl, že Skotové by „udělali cokoli za litr vína“, přitom Skotové pijí whisky. Zaměňoval měny a míry. Ale kdykoli se ho Berlín na nejasnosti zeptal, Juan obvinil jednoho ze svých imaginárních informátorů a Němci mu všechno věřili.
Až v roce 1942 britská rozvědka zachytila některé zprávy a zpozorněla. Někdo zásoboval Německo zpravodajskými informacemi z Londýna. Britové zahájili celostátní pátrání po špionovi, který se do jejich země infiltroval.
Našli Juana, jak sedí ve svém hotelovém pokoji v Lisabonu a řídí celou falešnou špionážní síť, a to pouze s vlastní fantazií a turistickým průvodcem. Okamžitě ho naverbovali do MI5 a Juan Pujol García od té doby začal pracovat jako dvojitý agent.
Dostal krycí jméno „Garbo“ po herečce Gretě Garbo, protože byl „nejlepším hercem světa“. Přidělili mu brilantního agenta jménem Tomas Harris a převezli ho i s manželkou do Londýna, kde spolu s britskou inteligencí rozšířil svoji fiktivní síť agentů na 27 členů.
Od nich na oko získával různé informace, které pak zasílal v kódovaných, ručně psaných zprávách, a později je vysílal rádiově. Pujolovy zprávy se skládaly ze směsice dezinformací, pravdivých, ale zbytečných informací, ale také z cenných informací, které ovšem k Němcům vždy dorazily příliš pozdě.
Například jim poskytl přesné informace o vylodění spojeneckých sil v severní Africe v dopise, který byl sice orazítkován před vyloděním, ale doručen pozdě. Nacisté se Juanovi dokonce omluvili za to, že nedokázali na jeho úžasné informace včas reagovat.
A pak přišel 6. červen 1944, neboli Den D (D Day), den vylodění spojeneckých vojsk Normandii a bitva, která významně přispěla k porážce Německa ve 2. světové válce. Na jejím průběhu měl zásadní podíl Juan Pujol García.
Během několika měsíců před bitvou odeslal přes 500 zpráv, v nichž přesvědčil Německo, že spojenecká invaze zasáhne Pas de Calais, místo 200 km vzdálené od Normandie.
Spojenci upřeli k plánování invaze do Francie v den D veškerou pozornost a utajení jejích detailů bylo kriticky důležité. Proto zahájili masivní dezinformační kampaň, která se stala známou jako Operace Fortitude, a jejím hlavním propagátorem byl Juan Pujol García.
Hitler věděl, že útok je na spadnutí, a svou obranu připravoval měsíce, ale klíčové detaily mu unikaly: přesné načasování a místo vylodění Spojenců. S tím mu ovšem vydatně pomáhal jeho tajný agent.
Tehdy se projevilo Pujolovo mistrovství v umění špionáže v plné kráse.
Podařilo se mu přesvědčit nacisty, že generál Patton formuje milionovou armádu, která dostala realistický název: První skupina armád Spojených států (FUSAG). Tato armáda ovšem nikdy neexistovala, byla vytvořena pouze jako iluze ke zmatení Němců.
K podpoře této lži přispěla i vysoce sofistikovaná podpora. Noviny publikovaly smyšlené dopisy místních obyvatel, kteří si stěžovali na hluk a nepořádek způsobený shromažďujícími se vojáky a otiskly fotografie krále Jiřího VI. na návštěvě falešné vojenské základny. Ta byla ale vytvořena z nafukovacích tanků, překližkových letadel, falešných přistávacích drah a prázdných budov.
Jen pár hodin před vyloděním v Normandii 6. června 1944 vyslal Juan do Německa „naléhavé varování“, že spojenecké síly míří k normandským plážím. Dorazilo ale příliš pozdě na to, aby Německu pomohlo. Juan však díky tomu vypadal v německých očích jako skvěle informovaný agent.
Po Dni D vyslal Juan svou nejdůležitější zprávu: Normandie byla pouhá diverze a skutečná invaze se stále blíží k Pas de Calais. Německo mu ve všem naprosto uvěřilo a ještě o celý měsíc později německé jednotky stále čekaly v Pas de Calais, zatímco spojenecké armády si již připravovaly půdu k průchodu Francií.
29. července 1944 Adolf Hitler udělil Juanu Pujolovi Železný kříž – nejvyšší vojenské vyznamenání Německa. O čtyři měsíce později mu král Jiří VI. udělil Řád britského impéria za služby Británii.
Po válce Juan Pujol Garcia ze strachu z nacistické pomsty a za pomoci Tomase Harrise z MI5 zfalšoval svou smrt, což bylo dalším z jeho uměleckých kousků – nechal se zemřít na malárii, vydal si úmrtní list a zorganizoval pohřeb v Angole. O své smrti přesvědčil i vlastní manželku.
Zbytek života strávil ve Venezuele, kde 35 let v anonymitě provozoval knihkupectví. Až v roce 1984 ho v Caracasu po 12 letech hledání po celém světě objevil novinář Nigel West. Byl totiž přesvědčený, že Pujolova smrt byla jenom jeho dalším husarským kouskem. A tak se o existenci Juana Pujola Garcíi a jeho osobním příspěvku k pádu nacistického Německa dozvěděl celý svět.
Juan Pujol García skutečně zemřel 10. října 1988 ve věku 76 let v Caracasu ve Venezuele. Neúspěšný student, drůbeží farmář, vedoucí kina i voják, který dokázal obelstít Hitlera a pomoci vyhrát světovou válku.
