Článek
V tomto konextu se zdá, že obezita je akceptovatelnější než štíhlost. Když jste při těle, nikdo si netroufne vám kila navíc připomínat. Ale když vám nikde nic výrazně nepřetéká, ostatní to neváhají komentovat. Ať už v dobrém, či jako nevyžádanou radu.
Ačkoli se všeobecně ví, že obezita je nezdravá, nepohodlná a neestetická, jsme k ní z bůhvíjakého důvodu shovívavější a tolerantnější než ke štíhlosti či hubenosti. Samozřejmě, že to není tak docela pravda, ale naše vyjadřování tomu odpovídá.
Že jsme v tomto ohledu tak trochu pokrytci, je věc jiná. Spíš jsme v případě lidí při těle opatrnější ve vyjadřování vlastního názoru, abychom se někoho nedotkli. Navíc kyprost je v myslích mnoha lidí známkou dobrého zdraví, zatímco štíhlost či hubenost budí nevoli či podezření. A připusťme si, že někdy taky závist.
Jenom neurvalec vmete bývalé spolužačce do očí, že výrazně přibrala a měla by zhubnout. A ještě přitom nesouhlasně pomlaskává a kroutí očima, protože ona žena nesplňuje všeobecně uznávané tělesné normy. Pouze velmi nevychovaný člověk jí vyjmenuje, které konkrétní tělesné partie na ní přetékají a upozorní ji na zdravotní rizika vyplývající z její korpulentnosti.
Pokud je ale ona dáma výrazně štíhlá či hubená, její proporce jako by přestaly být zakázaným tématem. „Ježíš, ty jsi ale hubená. Jsi v pořádku? Měla bys přibrat, takhle ti to nesluší. Když přibereš, budeš vypadat mladší. Klidně ti pár kilo dám.“ Nebo populární: „Jak to děláš, že jsi pořád tak štíhlá?“
Jenomže ono jde stále o totéž. Dovolili jsme si hodnotit něčí špeky, ať už přebývající či chybějící a pustili se tím na společensky tenký led. Nějak automaticky přitom předpokládáme, že zhubnout je to, o co všichni usilují. A přitom to vůbec nemusí být pravda. Jenom my ji jako vlastní či obecnou pravdu vnímáme. V každém případě jde ale o nevyžádané posuzování něčích proporcí či váhy.
Asi je fakt, přestože dostupné statistické údaje k tomuto tématu neexistují, že většina lidí v průběhu života alespoň párkrát zatouží spíš nějaké to kilo shodit, než přibrat. Proto předpokládáme, že štíhlost je výsledkem velkého úsilí, zejména od určitého věku. Jenomže někdy v komunikaci s ostatními zapomínáme, že tělesné rozměry a váha mohou být citlivým tématem v jakémkoli případě.
Řekněme si upřímně, že se svým tělem je spokojený málokdo, a přestože si trauma z kil prožívají zejména ženy, nevyhýbá se ani mužům. Ale nezapomínejme, že se může týkat jak hmotnosti přebývající, tak i nedostatečné.
Věřte tomu nebo ne, ale existují i lidé, kteří si extrémní štíhlost, či hubenost dobrovolně nevybrali a mohou trpět nespokojeností stejně jako lidé při těle. Tudíž i upozornění na jejich rozměry může být citlivým zásahem do jejich slabosti. I kdybychom to mysleli sebelépe. Dotknout se někoho můžeme tak či tak.
Proč není dobrý nápad hodnotit něčí vzhled? Ať už si o něm myslíme cokoli a nemusí jít o kritiku, ale třeba pozitivní hodnocení, v každém případě vyjadřujeme svůj názor na něčí vzhled.
A to, co se nám může zdát jako pochvala nebo dobrá rada bez zlého úmyslu, může se druhého člověka velmi dotknout. Každý máme svá vlastní měřítka a tajné bolístky a komentovat vzhled někoho jiného je jako překračovat červenou linii. Nemluvě o výslovné kritice. Ta by měla být tabu za každých okolností.
Dokonce i to, co my sami považujeme za kompliment, může mít na někoho opačný efekt. „Ty ale dobře vypadáš,“ je fráze, kterou si každý může doplnit jak chce. Upozorňuje na jakési společenské normy a znamená, že onen člověk se pohybuje v jejich rovinách.
Nebo víme, že dotyčná nebo dotyčný dříve zápasili s kily navíc a právě jsme ocenili jejich úsilí. Z jejich pohledu jsme jim ale řekli, že bývali tlustí. A možná jsme to udělali ve společnosti nebo v přítomnosti někoho dalšího.
Když jsem byla malá holka, měli jsme v ulici jednu starou sousedku, která velmi ráda komentovala můj fyzický vývoj. Radši jsem se jí vyhýbala, protože si mě nikdy nezapomněla změřit bedlivým okem a pak poznamenala: „Ty ale holka vypadáš dobře.“ Někdy k tomu ještě dodala: „Asi ti chutná, viď?“ Její slova jsem si překládala tak, že jsem tlustá.
Tlustá jsem nebyla, jenom ve vývinu holka trochu krev a mlíko, ale nic mimo hranice normálu. A už vůbec ne dnešního normálu, který se mezitím výrazně posunul směrem nahoru.
U štíhlých či hubených osob mohou být komentáře ještě svízelnější než v případě lidí otylých. My totiž stále jenom předpokládáme na základě vlastních zkušeností. Ale stejně jako někteří z nás marně zápasí s kily navíc, někdo může mít opačný problém. Rád by pár kilo přibral, ale jde mu to stejně těžko jako jinému je shodit. A trauma to pro něj může být stejné. Proto se jí nebo jeho debata na téma neexistujícího tuku může dotknout úplně tak, jako byste tlustému člověku řekli, že by měl zhubnout.
Navíc ani v jednom případě nemusíme tušit, jestli nemá onen člověk, jehož vzhled jsme právě ohodnotili, zdravotní potíže nebo se neocitl v těžké životní situaci, a my jsme nechtěně ťali do živého. Nikdo nemá povinnost zpovídat se ze svých osobních trápení, pokud se k tomu sám nerozhodne.
Protože žádný bezpečný komentář na něčí váhu či proporce neexistuje, měli bychom se mu vyvarovat. Netušíme, jaké představy nebo negativní konotace může i jedno dobře míněné slovo v dotyčném vyvolat, jaké jsou jeho okolnosti a trápení, pokud se sám nesvěří. Uvědomme si, že tlustý člověk ví, že je tlustý a hubený je si svého vzhledu vědom také.
Jestli se rozhodl s tím něco dělat nebo ne, případně jestli jeho úsilí nepřináší výsledky či má vážné důvody, je jeho velmi osobní záležitostí a pouze on sám si nese následky. Pokud se nerozhodne téma sám otevřít, nikomu nepřísluší udělovat mu rady.
Právo začít konverzaci na téma váhy ponechme lékařům. V ostatních případech si raději najděme jednodušší a bezproblémový předmět hovoru, máme jich k ruce nepřeberné množství a koneckonců na žádném z nich se nemusíme shodnout. Proč bychom se měli správně trefit zrovna v případě tělesných rozměrů, které jsou výsostně osobním tématem?
Myslet si můžeme cokoli, v tom nám nikdo nezabrání, ale jedním nevhodným komentářem stejně nezměníme něčí přístup k vlastnímu tělu, ani jeho životní způsob. Je přijatelnější si vlastní myšlenky v tomto případě nechat pro sebe, než někomu i nechtěně nebo v dobrém úmyslu ubližovat.
Mějme na paměti, že to, co nám samotným může být příjemné, někomu jinému milé být nemusí. A že i dobře míněným komplimentem můžeme urazit.
A jestli urazit tak trochu chceme? Tak to si nechme od cesty, to slušní lidé nedělají.
