Článek
Svou matku jsem milovala, i když jsem ji nijak zvlášť neobdivovala. Byla jsem totiž úplně jiná a věděla to i ona. Později se mi přiznala, že v době mého dospívání proplakala mnoho nocí. Zoufale jsem jí totiž připomínala mého východňárského otce.
Jako matka s dcerou jsme ani fyzicky nevypadaly s někdo si při pohledu na nás mohl pomyslet, že jsem adoptovaná. Snad všechno kromě barvy vlasů a očí jsme měly od pohledu kontrastní. Maminka byla velmi malá se sklony ke kulatosti. Já jsem z celé rodiny zdaleka nejvyšší a nadváhou netrpím. Prsty měla buclaté, zatímco já mám kostnaté po otci. Takhle bych mohla vyjmenovat všechny tělesné znaky včetně jejích kulatých očí, drobných prsou a velkých plných rtů, které jediné jsem jí záviděla.
Neměly jsme společného prakticky nic. Fyzicky ani povahově. Ona byla velmi zranitelná, při sebemenší kritice či trapasu zrudla od dekoltu až ke kořínkům vlasů a občas si i poplakala. Všechno řešila buď diplomatickou cestou, jemným citovým vydíráním nebo se prostě sesypala. Já jsem byla tenkrát bojovnice, rebelka a tak trochu divoška. Vzpurná, názorově neohybatelná a ke všemu kritická.
Už nevím, kolik mi bylo let, když jsem pojala skvělý nápad zadokumentovat si, co mi na mamince vadí. Zcela vážně a poctivě jsem si zapisovala všechno, co jsem na ní nesnášela. Asi to mělo být varování sama sobě, kdybych snad někdy měla tendenci být stejná. Jak prozíravé! Možná jsem už tenkrát tušila, že se to jednou může zvrtnout.
Jsem tak trochu nomád. Celý život se stěhuji z bytu do bytu, z jednoho domu do dalšího a dokonce i ze země do jiné a zase o dům dál. Jediné, co mě ukotvuje, jsou věci, které balím vždy a znovu. Krabice se starými fotografiemi, porcelán po mamince, nábytek i obrazy. Jako bych si s sebou vozila celý život. A také psy, kteří mě zrovna na cestě provází.
Když říkám nomád, nemyslím to jako metaforu. I s maminkou jsme se stěhovaly celkem pětkrát, což bylo na tehdejší dobu dost, takže možná i ona byla skrytý kočovník. Jenomže já jsem se od té doby přestěhovala ještě patnáckrát a vím, že jsem zatím neskončila.
Při posledním takovém stěhování se mi převrhla krabice s vysvědčeními ze základky, dopisu o přijetí na fakultu a úmrtním listem maminky, která zemřela velmi brzy, v padesáti letech. Mně bylo osmadvacet.
Nepamatuji si, že bych se krabicí se starými dokumenty kdy probírala, prostě byla součástí mého inventáře, a ani tentokrát jsem to neměla v úmyslu. Ale při sbírání papírů ze země mě zaujal list s mým mladým rukopisem. Ano, tušíte správně. Seznam věcí, které nesnáším na mamince.
Nalila jsem si sklenku červeného, mimochodem stejně, jako by to udělala moje maminka, a seznam pročítala napřed pobaveně, pak s dojetím, a nakonec mi zmrzl úsměv na tváři.
Pamflet začíná všeříkajícím nadpisem: „Slibuji sama sobě, že nikdy nebudu jako mamka a vyvaruji se následujícího:“
Následoval sloupec víceméně chaotických a úderných slov psaných různobarevnými propiskami, pery a tužkami tak, jak časosběrně přibýval. Seznam je to dlouhý a začíná slovem „útrpná“. To mi na mamince asi vadilo nejvíc.
Když tě něco štve, tak to řekni a netvař se jako raněné ptáče! To mi určitě běželo hlavou, když jsem si heslo na první místo zapisovala. Faktem je, že moje maminka dovedla projevy vlastního utrpení k dokonalosti a nasazovala je pokaždé, když cítila křivdu nebo jsem něco provedla. Nerozčilovala se. Tvářila se útrpně. Ten její výraz vidím pořád před sebou. Jak sedí na mé posteli a místo aby mě seřvala, mluví s klidem, ale vyčítavě a tváří se…. útrpně.
„Mudrc“. Asi jsem ještě nezmínila, že moje maminka byla učitelka. Tím jsem možná měla začít. Přestože byla na hony vzdálená prototypu tehdejší soudružky učitelky, mudrcovala pořád. Pravda je, že byla tak trochu chodící encyklopedie a dokázala svých načtených moudrostí využít k analýze úplně všeho. Jak já to nesnášela!
„Spravedlivá a zbabělá“ Moje maminka měla hrůzu z konfliktů a nikdy jsem ji neslyšela křičet. Nevím, jestli to bylo tím, že byla opravdová dáma a kontrolovala se, nebo to opravdu neuměla. Každopádně každou situaci rozebrala a zdůvodnila tak, že jste zapomněli, proč jste vlastně měli vztek. Na všechno se podívala pohledem zúčastněných stran a ze všech úhlů a pronesla svůj spravedlivý verdikt. Takže nevyřešila nic. Považovala jsem to za zbabělost.
„Vzdychá!“ Maminka vzdychala prakticky za každých okolností. Při utrpení, mudrcování či soudcování. Jak mě to její vzdychání lezlo na nervy! Bylo pro mě spouštěčem odporu, rudým hadrem před očima zoufalého býka.
„Vybavuje se.“ Nechápala jsem, proč má potřebu se pořád s někým vybavovat. No jen považte. Kdo si pamatujete socialistické zelinářky a řezníky, představte si moji maminku ve frontě na brambory nebo kus kýty mezi všemi těmi otrávenými a netrpělivými lidmi. Vlídným slovem k nim promlouvala, jen aby řeč nestála, prakticky na jakékoli téma. I k prodavačkám. Koukali na ni jako na blázna a já se tak styděla! Na nákupy či jiné pochůzky jsem maminku doprovázela jen z donucení.
Seznam je mnohem delší a významům některých poznámek z odstupu let sama nerozumím. Možná proto, že jsem se od té doby nepozorovaně změnila a s některými hesly se ztotožňuji. Život mi už dávno obrousil hrany a zdaleka nejsem tou nezkrotnou divoškou, jakou jsem bývala.
Místo vzteku, který do mě tak často vjížděl, naskakuje mi ruměnec na tváři. Dceru nemám, ale synovi už také neříkám pěkně od plic, co mě štve, jako bych to udělala dřív. Tvářím se útrpně a vzdychám. A přitom doufám, že tak třeba pochopí, jak mě zanedbává. Nepochopí. Určitě ho štve, že jsem útrpná a vzdychám.
Místo bojovnice se ze mě stal spravedlivý mudrc, který se už dávno do žádného konfliktu nepouští po hlavě. Naučila jsem se používat shovívavé argumenty. Ale hlavu před nikým nevěsím a nedělala to ani moje maminka.
Abych nezapomněla. Stala se ze mě citlivka. Brečím při každém pohledu na ublížené zvířátko a ráda s každým prohodím slovo. Na ulici, v metru, v kavárně nebo v psím parku. Dívají se na mě občas jako na blázna, ale je mi to jedno. Ráda si popovídám a nemůžu si pomoct.
Vím určitě, že kdyby maminka ještě žila, byly by z nás nejlepší přítelkyně. Není v tom žádný sentiment, ale poznání a trochu pokory.
Takže slečny, dívky a mladé ženy, opatrně prosím s kritikou vlastních matek. Abyste nedopadly jako já a nemusely se jim omlouvat s křížkem po funuse. Za nevhodný příměr se omlouvám. Jenom jsem si vzpomněla na své mladé drzé já.
