Článek
Matky, které zůstávají doma s dětmi v průměru do 3 let věku jsou českým fenoménem. O otcích není potřeba mluvit, protože ti tvoří zanedbatelné procento rodičů starajících se o děti. Jsou ale opravdu jesle pro děti tak špatné? Nebo je to jenom zástěrka pro zastaralý systém a tradiční vnímání výchovy dítěte? Špatné jsou pouze v tom, že prakticky neexistují.
Můj syn začal chodit do jeslí ve věku 11 měsíců. Zpočátku zůstával pouze do oběda, pak až do odpoledne, podle toho, jak jsem měla školu. Byla jsem totiž vysokoškolská studentka a první rok jsem měla individuální plán.
Moje vnučka žije se svými rodiči ve Španělsku a do místních jesliček pravidelně chodí od 5 měsíců. Zpočátku pouze na dvě hodiny, aby si zvykla ona i rodiče, pak do 15:00 a teď zůstává některé dny do 17:00. Nikdo se nad tím nepozastavuje, protože tak je systém nastavený. Nutno podotknout, že i s rozvinutou sítí jak státních, tak i soukromých zařízení.
Vnučce je nyní 9 měsíců a do jesliček se těší. Má tam nejlepší kamarádku, a dokonce i malého nápadníka. Nevím, jestli i on zahořel stejnou náklonností k mojí vnučce, ona se svou přízní ale netají.
Španělský systém podpory rodičovství se od našeho českého velmi liší a dítě v jeslích je nezbytnost. Vzhledem k rovnoprávnosti mezi pohlavími, která není pouze deklarovaná, ale i faktická, zde něco jako mateřská dovolená neexistuje. Oba rodiče mají totiž přiděleno stejně a je pouze na nich, jak si péči o dítko rozdělí.
Španělská rodičovská dovolená je nyní 19 týdnů, ovšem pro oba rodiče shodně. Každý z nich dostane od státu 17 týdnů rodičovské dovolené plus další dva týdny na následnou péči o dítě, což je v součtu víc než našich 28 týdnů. Vybrat si je ale musí do prvního roku dítěte. Jak a kdy, je pouze na dohodě obou rodičů. Dál už ale není nic.
Rodičovská dovolená se počítá až narozením dítěte, nikoli 6, respektive 8 týdnů před porodem. Kromě doby, po kterou stát podporuje rodiče, je asi největším rozdílem proti českým tradicím role otce v životě novorozence. Ačkoli mají oba rodiče k dispozici oněch 19 týdnů, dohromady by tedy pokryli 38 týdnů, kdyby se v péči vystřídali, ve skutečnosti tomu tak není. Prvních 6 týdnů po narození dítka musí povinně zůstat na rodičovské dovolené oba současně.
To je z celého systému zřejmě ta úplně nejlepší věc. Mateřství a otcovství se pokládá za rovnocennou záležitost a oba rodiče mají v životě dítěte stejnou důležitost. Po šestinedělí si rodiče zvolí způsob dělby, který jim nejvíce vyhovuje, a to i z hlediska práce.
Mohou kupříkladu zůstat po celou dobu doma s dítětem oba, vystřídat se nebo si „dovolenou“ rozdělit do bloků. K tomu si samozřejmě rodiče mohou vybrat klasickou dovolenou, na jejíž příděl nemá rodičovství vliv.
Vnučka se narodila v dubnu, pár měsíců před novou úpravou rodičovské dovolené a její rodiče měli k dispozici pouze 16 týdnů plus další dva týdny na takzvanou laktaci. Ano, i laktační volno mají oba rodiče stejné a mohou si jej přidat k základní výměře.
Snacha se vrátila do práce v listopadu, když bylo vnučce 7 měsíců. Můj syn byl doma první dva měsíce. Další dva měsíce strávil v práci a pak se k holkám až do konce svého zákonného rodičovského volna znovu přidal.
Někteří rodiče se ale opravdu střídají. Měsíc ten, další ten druhý nebo po celých blocích. První půlku je doma maminka, druhou zase tatínek. Ale prvních 6 týdnů musí být všichni pohromadě, přes to vlak nejede.
Po skončení rodičovské dovolené už není nárok na nic. Maminka či tatínek sice i pak mohou zůstat doma, ale bez jakéhokoli příspěvku od státu nebo zaměstnavatele.
Ale i tady je něco za něco. 19 týdnů pro maminku i tatínka je plně hrazených a oba rodiče po celou dobu pobírají 100 procent platu. Respektive příspěvky od státu, které se rovnají výměře jejich platu. Strop sice existuje, ale týká se pouze rodičů s velmi nadstandardním příjmem. Maximální příspěvek totiž činí €4,909.50 měsíčně.
Rodiče tak sice zůstávají doma kratší dobu než v Čechách, zato se ale o péči spravedlivě dělí, a navíc bez finančních starostí. Nového přírůstku do rodiny a rodičovských radostí i starostí si užívají společně a nerušeně. Možná by i čeští rodiče takovou variantu uvítali, kdyby existovala.
Bez široké sítě veřejných i soukromých zařízení pro maličké by to ale nešlo. Je běžné, že děti začínají navštěvovat jesličky už od 4 měsíců, kdy pomalu končí rodičovská dovolená. Případně o pár měsíců později, v závislosti na rodičovské dělbě a využití přidělené rodičovské dovolené.
Školné ale samozřejmě není zadarmo. Ve veřejných zařízeních se školné vypočítává dle příjmů rodičů a u nízkopříjmových rodin či samoživitelů může začínat už na €50, pohybuje se řádově zhruba do €350 a zahrnuje i stravu. Většina veřejných jesliček je otevřená do 17 hodin. V naší jesličkové třídě je maximálně 7 dětí.
Soukromé jesle jsou pochopitelně dražší a záleží na mnoha faktorech, jako jsou poskytované služby, jazyková vybavenost, otevírací hodiny atd.
Ale ani město se jako poskytovatel veřejných jesliček nenechá zahanbit. K Vánocům dostaly dětičky ve třídě mé vnučky dárek v podobě masáže. Ty starší zase něco jiného. Ano, slyšíte dobře. Placenou odbornou miminkovskou masáž. Netušila jsem, že něco takového existuje.
Moje vnučka si tak od narození užívá obou rodičů, celé rodiny, kamarádů a kamarádek v jesličkách, masáží a hodin v plaveckém bazénu.
Španělé jsou známi důrazem na rodinu a děti jsou pro ně středobodem vesmíru. Stejně tak je moje vnučka součástí velké a rozvětvené rodiny, která se schází při každé i malé příležitosti. Jako první reprezentant nejnovější generace jde z ruky do ruky, protože má mnoho strýců a tetiček, o babičkách, dědečcích a prababičkách nemluvě.
Je tak velmi společenská a pobyt v jesličkách je pro ni už v tak útlém věku součástí týdenní rutiny. Chodí tam přesto, že druzí prarodiče jsou už v důchodu a bydlí od mladých 5 minut pěšky. Kdo by jí ale chtěl upírat pobyt v kolektivu? Prarodiče ji pouze z jesliček někdy vyzvednou dřív.
Hlavní rozdíl mezi českým a španělským systémem není pouze v délce a výši poskytované podpory, ale zejména v automatickém zapojení otce do života dítěte od jeho narození. A tatínci se ve své roli vyžívají. Nejenom můj syn, ale všichni mladí muži-otcové, které znám.
A teď hlavní otázka. Trváte na tom, že dítě má být hlavně s mámou, a to co nejdéle? Nebo byste si to se španělskou rodinou vyměnili i za cenu, že před prvním rokem dítěte se maminky vrátíte do práce? A tatínkové? Vyměnili byste hodiny v práci za možnost být s dítětem v počátcích jeho života?
Jenom protože jsme zvyklí něco dělat svým způsobem neznamená, že tak jediné je to správně. Možná, že kdyby v Čechách existovalo víc možností umístění menších dětí do veřejných zařízení, víc maminek by se vracelo do práce dřív. A kdyby tatínkové měli víc možností zapojit se do života svých rodin bez finančních ztrát, takovou možnost by také uvítali.
Je to tedy systémem, společenským tlakem nebo skutečným přesvědčením, že má být dítě až do 3 let u máminy sukně?
Zajímavé bývají příspěvky u podobných článků. Všimli jste si, že zejména muži se dovolávají co nejdelší mateřské péče?
