Článek
I tak smutnou a emotivní část lidského života jako je plánování pohřbu, zasáhla ekologie. Přiznejme si, že u nás preferovaná kremace má do respektu k přírodě daleko, stejně jako tělo tlející v rakvi, betonu a napuštěné chemikáliemi. Já sice na následujících pár desetiletí nic takového neplánuji, ale jak se říká, čert nikdy nespí.
Kdo by za svého života myslel na ekologii při vlastním pohřbu? Ale ano, jsou i tací, kteří na takové věci myslí. A přestože nás je čím dál víc, možnosti jsou stále velmi omezené, či spíš žádné. Snad se to ale v blízké budoucnosti změní a já neskončím jako neekologický a toxický kouř.
Žádné pohřbení či zpopelnění, ale rozpuštění ve vodě nebo kompostace je ekologickou budoucností likvidace lidských ostatků. A tyto dvě možnosti jsou mi bližší než kremace, protože uložení v rakvi mi na mysl nikdy nepřišlo.
Moje rodina nedostane urnu s prachem, ale s drcenými kostmi. Nebo když budu mít štěstí a dožiji se toho, dají jim kyblík s hlínou obohacenou o mé ostatky. Vysadí do ní třeba strom, po kterém budou lézt mé praděti.
Ekologie nám v posledních desetiletích vtrhla do života a převrátila život naruby. Třídění odpadu, elektrická doprava nebo bio potraviny. Udržitelnost, bio a eko se vetřelo do slovníku moderních firem i každého z nás. Zatímco za svého života se snažíme chovat čím dál zodpovědněji k životnímu prostředí, ve smrti jsme ekologicky zatím příliš nepokročili. To se ale určitě v blízké budoucnosti změní.
Dle statistik v roce 2025 zemřelo na světě 63 milionů lidí, což je více než 170 tisíc každý den, a jejich ostatky se nějak zlikvidovat musí. Většina těchto těl se buď pohřbí nebo spálí. Kremace ve světě o něco převažuje a s 56 procenty tvoří většinu.
Náš konec má do šetrnosti k přírodě velmi daleko, ať už si zvolíme pohřbení v rakvi nebo kremaci sežehnutí ohněm. Po pravdě řečeno mám kromě ekologické motivace tak trochu hrůzu z obojího, i když - až na to přijde, bude mi to jedno. Ani jedna varianta mi ale příjemná není.
Představa, že jsem v hrobě, je pro mě noční můrou. Sama a navždy opuštěná. A co když se v noci se ze svých hrobů vyškrábou upíři a budou pořádat strašidelné orgie? Nebo co když se spletou a já se probudím?
A pak je tu oheň. Jenomže já trpím ohňománií, neboli pyrofobií a projíždějící hasiči mě přivádí na pokraj infarktu. Spálení ohněm je ale aspoň vskutku definitivním řešením.
Vím, že jsou to úvahy nesmyslné, ale i tak bych se podobných zážitků, byť pouze vyfabulovaných, ráda vyvarovala. A jak se říká, musíme tam všichni.
Mám ale naději, že než si pro mě zubatá přijde, i k nám dorazí trend takzvaných „eco friendly“ pohřbů. Takže si aspoň teoreticky svůj konec plánuji, protože plány jsou dobré a přináší jistý klid na srdci.
Zatím jsem se nerozhodla mezi akvamací, protože je bezpečná, relativně rychlá a nic při ní nehoří, nebo kompostem, protože ten je užitečný.
O co vlastně jde? Při akvamaci, nebo chcete-li vodní kremaci, se místo plamene používá voda s alkalickým roztokem, které urychlují přirozenou rychlost rozkladu těla a zanechávají po sobě pouze kosti. Dnes se akvamace již někde využívá k rozpuštění ostatků domácích mazlíčků a pomalu se začíná uplatňovat i pro lidská těla.
Akvamace je ve světě zatím méně obvyklým způsobem likvidace ostatků lidí a zejména v Evropě je v plenkách. V letošním roce ji legalizovalo třeba Skotsko, zatímco v Irsku již byla povolena dříve. V USA, které jsou v tomto ohledu nejdále na světě, už se vodní kremace legálně provádí ve 25 státech a další přibývají. Tam se ale umřít nechystám.
Při akvamaci je tělo zesnulého umístěno do uzavřeného kovového válce naplněného směsí vody roztokem hydroxidu draselného. Tekutina se zahřeje přibližně na 150 °C a během několika hodin rozloží měkké tkáně na základní chemické složky. Zůstanou pouze kosti, které se poté opláchnou, vysuší a rozemelou na hrubý prášek.
Urna se pak předá pozůstalým stejně jako při kremaci. Samotná tekutina je přitom sterilní a po úpravě se vypouští do kanalizačního systému a klasicky prochází čističkami vod.
Láká mě ale i kompostace, neboli terramace. Ta je ovšem v reálném uplatnění a legalizaci ještě víc pozadu než vodní kremace a zatím se provádí pouze v USA a začínají s ní ve Švédsku.
Při ní je tělo umístěno do nádoby s dřevěnými štěpy, vojtěškou a slámou, kde se během 30 až 60 dnů promění v zeminu bohatou na živiny. Samozřejmě jde o kontrolovaný proces, ne jako když si děláte kompost na zahrádku. Poté se vyjme neorganický materiál a kosti. Ty se rozemelou a vrátí do původní hmoty.
Pohřební kompostování má ze všech způsobů nakládání s mrtvým tělem nejmenší dopad na životní prostředí. Spotřebovává velmi málo energie, neprodukuje žádné přímé emise ze spalování, a navíc vrací živiny do půdy. Takže bych i po smrti byla k něčemu užitečná.
I vodní kremace je mnohem ekologičtější než současně praktikované metody. Spotřebovává podstatně méně energie a produkuje méně skleníkových plynů.
Samozřejmě záleží nejenom na přání nebožtíka, jeho rodině, ale i na kultuře. V Čechách se jedná o poměr zhruba 85 versus 15 procent ve prospěch kremace. Jiné možnosti zatím k dispozici nemáme. Ale doufejme, že i k nám pokrok brzy dorazí a budeme mít větší výběr.
Já bych ráda odpočívala v pokoji v kompostu. Posmrtný život přece jen může v nějaké formě existovat.
