Článek
Nemocnice není pro většinu lidí zrovna příjemné místo, kam by se rádi vraceli. Přesto tam čas od času téměř všichni musíme. Na vyšetření, zákrok nebo operaci. Nebo třeba do porodnice.
Poslední dobou se v Čechách hodně rozebírá téma doprovodu blízkých na různá vyšetření a do nemocnic a jejich tolerované či nežádoucí přítomnosti. Ve Španělsku je tomu právě naopak. Jejich nepřítomnost vzbuzuje otazníky.
V posledních 17 letech jsem v žádném českém zdravotním zařízení nebyla, ale zato mám srovnání mezi anglickým a španělským zdravotnictvím. Jak se říká, je to jako nebe a dudy.
V Anglii jsem si platila soukromé zdravotní pojištění. Přestože jsou Angličané na své NHS, neboli státní zdravotní péči velmi hrdí, jeho sláva je už několik desítek let spíše iluzí než realitou.
Soukromé pojištění je na rozdíl od Španělska v Anglii jakousi nadstavbou nebo placeným poukazem k předběhnutí fronty. V některých případech je i vstupenkou k vysoce specializovaným vyšetřením či zákrokům, které v rámci veřejného NHS ani nejsou dostupné.
Abyste se k soukromému specialistovi ale dostali, musí vás k němu nejprve doporučit rodinný lékař, neboli obvoďák. A to není věcí samozřejmou. V Anglii také záleží na tom, kde na ostrovech žijete, protože od toho se odvíjí prakticky všechno. Angličané tomu posměšně říkají loterie poštovního směrovacího čísla (postcode lottery).
Někde se vám dostane péče lepší a rychlejší než jinde. Soukromé pojištění jsem v Anglii nikdy nevyužila, ani nemusela. Platila jsem si ho pro strýčka Příhodu.
Ale zpět do Španělska. Španělský zdravotní systém se dlouhodobě umisťuje mezi deseti nejlepšími na světě a v evropské top 5. V transplantaci orgánů si ale Španělsko drží světové první místo.
Ve Španělsku žiji zhruba pět let a v prvních letech jsem měla soukromé zdravotní pojištění. Španělsko se v administraci zdravotní péče liší od té, kterou známe z Čech, i od té anglické. Existuje tu jakýsi dvoukolejní systém. Veřejný a soukromý.
I kliniky a nemocnice jsou oddělené. Můžete jít do soukromé nemocnice, pokud máte pojištění nebo si vyšetření či pobyt v nemocnici zaplatíte, či do veřejné, která ovšem také nabízí vysoce kvalitní péči a personál. V obou nemocnicích mnohdy slouží stejní lékaři.
Výhoda soukromého pojištění je rychlejší přístup k vyšetření a zákrokům, na rozdíl od čekacích lhůt ve veřejném zdravotnictví, možnost výběru specialisty či nemocnice a pochopitelně komfort. Na některá vyšetření vás ale obvodní lékař může poslat i do soukromého zařízení, pokud to situace vyžaduje. V tom případě nad rámec povinného sociálního pojištění nic neplatíte.
Jednu věc ale mají všechna zařízení společnou. Automaticky se zde počítá s přítomností blízké osoby či rodinného příslušníka. Maminky a tatínkové jsou doprovázeny dospělými dcerami či syny, manželé manželkami a partnerky svými partnery.
A nejde jenom o vyšetření, u kterých je nutný doprovod, jako je třeba kolonoskopie, po které vás jinak domů nepustí. Přítomnost blízké osoby se jaksi předpokládá.
V španělské nemocnici jsem se ocitla dvakrát. Poprvé mě odvezla rychlá do soukromé nemocnice a po několika hodinách na urgentním příjmu mě na 3 dny uložili v pokoji. I ve stavu poněkud zmateném ze všech medikamentů v žilách jsem těžko věřila svým očím.
Probudila jsem se v místnosti hodné pětihvězdičkového hotelu. Pořád vidím tu velkou místnost se stěnami vymalovanými příjemně tmavou tyrkysovou barvou s obrazy na stěnách, televizí proti pohodlné posteli polohovatelné na všechny světové strany a obrovským gaučem s odkládacím stolkem. Pak mi přinesli jídelní lístek a dali heslo k wi-fi.
Zanedlouho se objevila žena v nemocniční uniformě. Ze zabudované skříně v barvě ořechu vytáhla prostěradlo, peřiny a polštáře a začala připravovat gauč ke spaní. Nechápala jsem, proč to dělá. Ona zase nechápala, proč se ptám k čemu to stlaní, když já už svoji pohodlnou postel mám. Přece pro rodinu, to je jasné, ne?
Zeptala se mě ještě třikrát, jestli se mnou opravdu noc nikdo trávit nebude, pak zakroutila hlavou a odešla. Za chvilku se vrátila sestřička a zeptala se mě znovu. Protože to bylo v prvních letech mého španělského života, ve vzájemné komunikaci existoval jistý element možného neporozumění.
Ne, opravdu se mnou nikdo noc ani den v nemocnici sdílet nebude. Trpět si můžu docela dobře sama a syn se musí postarat o mého psa, když jsem tak znenadání musela odjet. Přijde mě jenom navštívit. Byla jsem za podivína a dle soucitných pohledů mě myslím všichni dost litovali.
Po několika letech jsem skončila v nemocnici znovu. Tentokrát na plánované operaci ve veřejné nemocnici. Bylo mi trošku líto, že si tentokrát neužiji nadstandardu soukromého pokoje s koupelnou hodného hotelu nejvyšší kategorie, ale jednu noc přece přežiji kdekoli. Stejně mi to asi bude jedno.
Tentokrát mi řekli rovnou, že mě do nemocnice musí někdo doprovodit a být tam, až operace skončí. Na ruku mi dali pásku, naskenovali, a synovi předali papír s QR kódem sloužícím jako propustka na oddělení, a poslali ho na kafe. Když bylo po všem, zavolali mu, aby se vrátil a sdělili mu podrobnosti o výsledku operace.
Přidělený jednolůžkový pokojíček nebyl kategorie páté, ale řekněme třetí. Bílé stěny bez obrázků, místo velkého gauče pohodlné polohovací křeslo, skříň a poměrně velká koupelna se sprchou. Syn se zdržel do deseti večer, pak jel vyzvednout mého psa, aby se pro mě druhý den vrátil. Ptali se ho, jestli zůstane přes noc.
Třetím, a také poměrně překvapivým zážitkem byla španělská soukromá porodnice. Malá se narodila zrovna o víkendu, kdy jsem měla na návštěvě kamarádku z Čech. Byly jí asi 3 hodiny, když jsme společně frčely na druhý konec Barcelony holčičku přivítat.
Uprostřed pokoje ležela usmívající se snacha a vedle ní můj pyšný syn. V malé postýlce leželo drobounké miminko, u kterého se rozplývali oba rodiče snachy, její bratr, teta, strýc a my dvě. Já s mojí kamarádkou. Byla nás plná místnost a chyběla už snad jenom láhev šampaňského.
Pro doplnění je třeba uvést, že návštěvní hodiny se v běžných španělských nemocnicích různí, ale většinou trvají po celý den, obvykle od 9 rána do 9 večera, samozřejmě kromě jednotek intenzivní péče nebo infekčních oddělení. Ani samostatný pokoj není ve veřejných nemocnicích samozřejmým standardem, měla jsem trochu štěstí. Většinou jsou pokoje sdílené dvěma pacienty.
Pro Španěly není rodina jenom pojmem, ale skutečným základem života. A tento fakt se propisuje i do zdravotnictví, které automaticky s přítomností blízkých počítá. Rodinní příslušníci nikomu nevadí, nepřekáží, naopak plní svoji funkci tím, že pomáhají k psychické pohodě pacienta.
Zdroje:
