Článek
Staří by prý měli své lukrativní městské byty a domy uvolnit mladým, protože ti jsou potřebnější. Na rozdíl od nich vydělávají, zakládají rodiny a hlavně platí daně. Možná by penzisté vůbec neměli pobírat slušné důchody, když nic nedělají. To se jim to jezdí na dovolenou, když na ně mladí dřou.
A nebo protichůdné a vzhledem k výše uvedenému kontraproduktivní úvahy. Zajímavá práce pro zaměstnance přes padesát? Copak je takový člověk ještě při smyslech a síle? Proč by měl zabírat místo mladým a schopným? A oni by se ti starci ještě vážně chtěli s někým seznamovat? To si snad dělají srandu, ne?
Takových a podobně se vymezujících témat by se napříč veřejným prostorem dalo najít mnoho.
Když mi bylo kolem dvaceti, zdálo se mi nespravedlivé, že mám jenom dva týdny dovolenou, zatímco mí staří rodiče, kterým bylo něco přes čtyřicet, měli týdny čtyři. Ano, tak to dřív bývávalo. Mladí se přece potřebují bavit, společensky vyžívat a cestovat. K čemu je tolik volna starým lidem, kteří už mají všechno za sebou? Ano, takhle jsem ve dvaceti i já uvažovala.
Možná nejde mezi starými a mladými paradoxně o nic jiného než o závist, nepřejícnost nebo neznalost. Přesto se moje úvaha týká něčeho jiného. Zamýšlím se nad záhadnou dělbou lidstva na mladé a staré, kterou zejména ta naše česká společnost přijala za vlastní.
I já tedy přispěji svojí špetkou do mlýna a na rozdělení populace se podívám vlastním, a upřímně řečeno, již postarším pohledem. Dvacet mi už dávno není a nemám tedy komu co závidět, ale důchodkyně také ještě nejsem, takže ani pocit ublíženosti mé myšlenky nekalí. Nebo je to snad obráceně?
Jak definovat kategorii starého člověka? Je jím důchodce? Nebo je to generačně starší občan? Či snad ten, kterému již bylo padesát? Správná i oficiální logika dělení obyvatel ve smyslu věku existuje jediná. Lidé se dělí na děti a dospělé.
Pokud bychom chtěli vnést do našich negativních myšlenek na téma odporu vůči takzvaně starým lidem či důchodcům trochu spravedlnosti, pak jedině takovou, že si z vlastního přesvědčení uděláme životní krédo, kterým se budeme sami řídit, až na nás dojde řada.
To znamená, že až přijde náš čas, sami a dobrovolně opustíme svůj pražský byt ve prospěch mladé rodiny a uchýlíme se do skromného bytečku na venkov. Nejlépe do garsonky, protože nic jiného už nepotřebujeme. Nakupovat budeme chodit pouze ve vymezenou dobu, abychom pracujícím nepřekáželi. A vyžijeme z minimálního důchodu, protože tak je to spravedlivé, když nás pracující část společnosti živí ze svých daní. Přece nebudeme žít z potu a krve produktivních spoluobčanů, to by nás musela fackovat hanba. A budeme chodit s hlavou svěšenou, protože společnosti kromě výdajů nic nepřinášíme, tudíž hrdost není na místě.
Jsou všichni komentátoři vymezující se vůči starším spoluobčanům na takový osobní scénář sami připraveni? Samozřejmě, že ne. Na stáří není nikdo připraven a už vůbec ne ten, který se mu nejvíce vysmívá.
Dojde na každého. To ale neznamená, že se s křížky na krku z člověka stane občan nižší kategorie. Člověk je člověk a má právo na osobní důstojnost a vlastní život v každém životním období. Žije si, jak chce a podle toho, co si může dovolit. Finančně, zdravotně či mentálně. To se pochopitelně týká všech bez výjimky.
Naučili nás, že diskriminace je špatná. Jakákoli diskriminace, snad kromě dělby společnosti na mladé a staré. V tom jsme zaspali dobu a nikam nepokročili. Diskriminujeme tam, kde se nám to hodí a kde nás bohužel nikdo neplácne přes pusu.
Už je to nějaký ten pátek, kdy jsme přijali rovnoprávnost mezi muži a ženami jako samozřejmost. Chápeme, že někdo může být tělesně či psychicky postižený a dokonce jsme si už připustili i myšlenku, že romantické páry nemusí být pouze heterosexuální. Nebo že některý muž se narodil jako žena a naopak.
Jde nám to sice ztěžka, ale aspoň nahlas už se nevyjadřujeme. Diskriminace je přece odsouzeníhodná, nežádoucí a nemoderní, že? V některých případech dokonce i nezákonná. Zařadit do všeobjímající rovnoprávnosti také mládí versus stáří se nám ale nedaří. Přitom stárnutí je jedna z nejpřirozenějších věcí na světě a týká se nás všech. Lidé jsou lidé a jejich hodnota nestoupá či neklesá s věkem.
Když už chceme mermomocí lidi kategorizovat, co je takhle začít dělit třeba podle inteligence a strefovat se do těch, kteří rozumu příliš nepobrali? Můžeme pak komentovat třeba to, jak hloupý Honza ke štěstí přišel. Lidé jsou přece méně bystří nebo chytřejší a inteligence je alespoň měřitelná.
Nebo taky můžeme začít spoluobčany dělit na krásné a ošklivé, bohaté a chudé, malé a velké, schopné a ty, kteří se jen vezou. To by ale asi neprošlo, že? Dost možná, že by se takové dělbě nejvíc bránili ti, kteří s despektem ukazují prstem na „staré“.
Naučme se, že lidé se nedělí podle životní fáze, ve které se zrovna nacházejí. Samozřejmě, že je společnost přirozeně namíchána z mladších a starších ročníků, jinak by koloběh života ani nebyl možný. Chceme-li už ale kategorizovat, mohli bychom člověka hodnotit podle jiných měřítek než podle roku narození.
Lidé jsou chytří nebo hloupí. Milí nebo nepříjemní. Slušní či nevychovaní. Pracovití nebo líní. Přející a také ti závistiví. Šikovní a neohrabaní. Žádná z těchto charakteristik nemá s věkem ani povadlou kůží nic společného.
Začněme se víc zajímat o to, jaká dotyčná osoba je, a méně o to, kolik jí je let. A už vůbec nikomu neraďme, jak by měl ve svém věku žít a chovat se. Je to nestoudné. Člověk je člověk, ať je mu, kolik chce let.
