Článek
Občas se s tím setkáme a nechápeme, proč se dítě české maminky sotva domluví česky. Možná taky znáte ze svého okolí dítě českého rodiče žijícího v zahraničí, které se česky domluví jenom s potížemi nebo vůbec.
Ani já jsem nikdy jsem nechápala, proč rodiče na své děti nemluví pouze nebo alespoň převážně svým rodným jazykem, ať už je jakkoli málo světový. Ono to ale nemusí být tak jednoznačné. To, čím je pro dítě přirozenost, pro rodiče znamená důslednost a silnou vůli.
V Anglii jsem měla kamarádku Češku, která bydlela ve stejné vesnici jako já a měla dvě dcery. Jedné bylo v době, kdy jsme se poznaly, šest let, druhá byla ještě batole a tatínka měly Angličana. Divila jsem se, proč kamarádka na holčičky mluví míchanicí češtiny a angličtiny, i když s nimi byla téměř celý den sama. Doma se mluvilo pouze anglicky a venku pochopitelně také, stejně jako ve škole a s kamarády.
Občas jsem holky pohlídala a mluvila na ně výhradně česky. Rozuměly mi, ale odpovídaly anglicky nebo zkomolenými větami se silným přízvukem. Po prázdninách u babičky v Čechách , která anglicky nemluví, se mezi bratranci a sestřenicemi vždycky trochu rozmluvily, ale po návratu brzy zajely do starých anglických kolejí.
Děvčátka už asi nikdy rodným jazykem své matky mluvit plynule nebudou a rozhodně se nestanou bilingvními. Je totiž rozdíl mezi slušným či plynulým osvojením si dalšího jazyka a znalostí na úrovni rodné řeči. Při návštěvách Čech se sice domluví, ale už navždy tady z nich budou cizinky se špatnou gramatikou, omezenou slovní zásobou a neschopností psát. Stejně jako když my se školní angličtinou vyrazíme do světa.
Odsouzení může být snadné, ale realita je poněkud jiná. Ani pokud jsou oba rodiče jedné národnosti a žijí společně v cizím státě, zdaleka není jisté, že domácí jazyk dětí bude na stejném stupni jako jazyk prostředí, ve kterém žijí. Samozřejmě, že dítě rozumí a domluví se oběma jazyky, ale jeden z nich bude velmi pravděpodobně dominantnější, a možná dost výrazně. A tím je ten z jeho pohledu důležitější. Ještě složitější je to v případě, kdy jinou řečí mluví pouze jeden z rodičů. Tady už to bez úsilí a disciplíny nejde.
Ať je to jak chce, každý jazyk, kterému se dítě naučí, se počítá. Je úžasné, co malý mozeček zvládne pojmout. Dřív existovaly různé skeptické teorie, které od jazykové náloži kladené na malé děti odrazovaly, protože je prý matoucí a zpomaluje vývoj.
To je také jeden z důvodů, proč někteří rodiče váhají své děti od malička vystavit obávanému chaosu a rozhodnou se jeden z jazyků upřednostnit nebo dokonce uplatnit jako jediný, dokud nepřijde správný čas. Aby mu nepletli hlavičku, protože se obávají o jeho správný vývoj.
Někteří stále tvrdí, že dvojjazyčnost nebo vícejazyčnost může vést k tomu, že dítě je popletené a míchá slova z různých jazyků, kterými mluví. Toto míchání jazyků je však považováno u dvojjazyčných dětí za normální a je výsledkem toho, že se dítě snaží mezi dvěma jazyky zorientovat.
Realita je taková, že lidský mozek, zejména mozek kojenců a malých dětí, dokáže zpracovat více jazyků bez jakéhokoli zmatku nebo vývojových problémů. Je proto škoda, když této superschopnosti rodiče nedokáží nebo nechtějí využít.
I já jsem tak trochu špatným příkladem, jako mnoho jiných z česko-slovenských rodin, což je vlastně také případ dvojjazyčnosti. Tím, že si rozumíme, neznamená, že umíme plynně mluvit druhým jazykem. Já jsem kupříkladu na vysoké dostala ze slovenštiny dvojku, což byla rodinná ostuda. Ale ne moje. Otec na mě slovensky vůbec nemluvil, jenom když byl naštvaný nebo měl upito. Jenomže v takových situacích na mě jako správný Východňár „hutoril“.
V moderním světě vyrůstají milióny dětí v multilingvním prostředí a není vzácností, že rodiče pocházejí každý z jiné země, navíc odlišné než v té, kde rodina žije. Dítě je tak vystaveno třem různým jazykům současně, pokud není v rodině dohodnuto, že se bude doma mluvit pouze jedním jazykem.
Příkladem obrovské diversity je Velká Británie, která je tradičně velmi multikulturní. Anglické školy navštěvuje 20 procent dětí, které mají angličtinu jako druhý jazyk.
Pokud maminka nebo tatínek žijí v zemi svého partnera, kde vychovávají děti, je pro ně úkol naučit své děti svému rodnému jazyku o poznání složitější, protože jsou na něj sami. Stejně jako na tom byla moje kamarádka v Anglii.
Aby si dítě přirozeně osvojilo dvě řeči, mělo by být vystaveno lingvistickému prostředí ve vyváženém poměru. Když na děti mluví česky pouze třeba maminka, zatímco tatínek a okolní svět jinou řečí, kterou se navíc dorozumívají rodiče spolu, situace vyžaduje úsilí, které ne každý rodič může nebo dokáže vyvinout.
Ať už jsou důvody rodiny či okolní vlivy jakékoli, je škoda dítěti téměř bezpracnou výhodu upřít. Všem prarodičům, jejichž vnoučata žijí v zahraničí proto přeji, aby se s nimi bez problémů domluvili.
