Článek
Všichni jsme si obdobím rebelie, nejistoty a hledáním svého místa na slunci prošli. A nakonec jsme stejně nemožní, jako byly kdysi naše matky. Alespoň v jejich očích.
Dnešní puberťáci to mají o mnoho těžší, než jsme to kdysi měli my. Díky sociálním sítím nemají žádné soukromí a celý jejich život je pod drobnohledem. V dobrém i ve zlém. Nástrahy na ně číhají na každém kroku a ještě k tomu zodpovědnost, kterou na ně kladou rodiče, společnost a nejistá budoucnost.
Samozřejmě, že je nikdo nenutí, aby se na sociálních sítích zdržovali, ale copak to jde? Pokud si chtějí udržet nějaké sociální postavení a být v obraze vlastní doby, nic jiného jim nezbývá. My starší tomu rozumět nemusíme, protože to je jejich éra, ve které žijí.
Naše dospívání bylo jednodušší a hlavně volnější, přesto jsme si obdobím vzdoru, nejistoty a bouřících hormonů také procházeli. Ale splnili jsme si své školní povinnosti, trochu pomohli doma, možná zašli do hudebky nebo na volejbal a zbytek času jsme měli pro sebe. Nás, holky, zajímali hlavně kluci a naopak. Důležité bylo dostat se někam na střední, udělat maturitu a pak se uvidí.
Tíha nároků, které jsou dnes na teenagery kladeny, je obrovská. Dostat se na střední školu není vůbec žádná legrace, tlak na výkon je enormní, a ještě k tomu uspět v sociálním prostředí vlastních vrstevníků. Informace, příležitosti a nástrahy se na ně valí ze všech stran, a přitom nejsou o nic vyspělejší, než jsme byli v jejich letech my.
Většina žen, alespoň v mém okruhu, zbožňuje malé děti. Já to mám trochu jinak. Samozřejmě, že jsou prckové roztomilí a bezbranní, ale já jsem kromě těch vlastních nikdy neměla potřebu malé děti hlídat a nijak zvlášť se nad nimi nerozplývala. Vždycky jsem to uměla spíš s těmi staršími a pro puberťáky mám obzvlášť slabost.
Možná to věděly i moje kamarádky, proto mi žádné malé děti na hlídání nesvěřovaly. To až když odrostly, jezdily na prázdniny za „tetičkou“ do Anglie. Už ani nevím, kolik dětí mi za těch mých anglických let prošlo domem. Bývaly to veselé prázdniny a co já všechno se od nich naučila!
Považte, už jenom to, že se většina z nich ve věkovém rozmezí třináct až osmnáct let byla schopna více či méně domluvit anglicky a od čtrnácti létali sami bez doprovodu. Ano, je jiná doba. Snad si řeknete, že my bychom možná také létali, kdybychom mohli, ale sáhněme si do paměti. Opravdu bychom si byli troufli?
Ráda si s mladými povídám. Jejich názor mě zajímá a obohacuje. Také je mi jich tak trochu líto a zároveň je obdivuji, protože žít v dnešním světě plném akademických i mimoškolních povinností, tlaků okolí, nejistoty a hledáním svého místa na slunci není nic jednoduchého. Přitom jsou to ještě zranitelné děti.
Lidé často vidí v dnešních puberťácích drzouny, kteří žijí tak trochu mimo realitu světa. Komunikují přes sociální sítě, jsou líní, přecitlivělí a mentálně nestabilní. Scházejí se v obchodních centrech, nakupují a dívají se do telefonů, místo aby někde jezdili na kolech a společně přemýšleli o nesmrtelnosti brouka.
Stereotyp a do jisté míry i média obrazu dnešní mládeže příliš nepomáhají, ale to není nic nového. Puberťáci měli vždycky svoji nálepku, stejně jako ji mají třeba staří lidé. Ta jejich nálepka je dneska ale jiná, relevantní době, ve které žijeme.
Osobní zkušenost každého z nás se ale od stereotypů může velmi lišit. Podívejme se realistickýma očima kolem sebe a přemýšlejme o dětech přátel, sousedů, těch ve vlastní rodině. Dejme teenagerům konkrétní jména a přiznejme si upřímně, jak moc to které dítě odpovídá silně zakořeněné šabloně.
I za nás a za všech předchozích generací existovali grázlíci a nebezpečné partičky a existovat budou vždycky. Stejně jako v kterékoli jiné věkové skupině. To ale nejsou typičtí reprezentanti své doby.
Ano, snad se nezdají tak psychicky odolní, jako jsme bývali my, ale také už se za své nedostatky nemusí stydět. I my jsme trpěli, měli komplexy a chmury, přesto téměř nikdo z nás k psychologovi nechodil, protože se to tenkrát prostě nedělalo. Styděli jsme se za svá těla, za jinakost, za postoje, které se nemusely slučovat s obecně uznávanými kritérii.
Dnešní mládež je vychovávána v diverzitě a v mnoha ohledech jsou tolerantnější. Žijí v mnohem barevnější společnosti, která je pro ně přirozená. Rasismus, misogynie nebo transfobie hrají v životech teenagerů, na rozdíl od jejich rodičů a prarodičů, pouze malou roli. Na různorodost jsou zvyklí a trápí je něco úplně jiného.
Jak uspět a ukotvit sami sebe v rychlé době a dostát nárokům, které na ně rodina i společnost kladou. A přitom se poprat s vlastní citlivou dušičkou.
Perfektní svíčková je to poslední, co mladí potřebují. Oni chtějí parťáka, který je poslouchá a jejich názory, bolístky a touhy bere vážně. A dokáže je nenásilně provést tím psychicky nejsložitějším obdobím.
Teenageři totiž mají ve všem jasno jenom naoko. Ve skutečnosti jsou jako houby, které nasávají všechno, co se kolem nich šustne. Celý život mají před sebou, k tomu milión nezodpovězených otázek a hormony na pochodu. A sny, které jsme my sami už pod tíhou povinností dávno poztráceli.
Mluvme s nimi, zajímejme se o to, co je trápí a čím žijí. To, co vidím kolem sebe já, jsou sice někdy na pohled trochu extravagantní osobnosti, ale většina z nich jsou slušní a milí mladí lidé. A to je nejdůležitější.
Hodně jsem se toho od puberťáků naučila. Nejenom jak se dělá messy bun, správně nanáší make-up a do slovníku mi přibylo pár moderních slovíček, ale hlavně to, že upřímnost není vždycky drzost, a že revolta a bezprostřední otevřenost k mládí prostě patří. A že pokrytectví přichází až s věkem.
A že my dospělí nemusíme mít vždycky pravdu jenom proto, že jsme o generaci starší.
